Oportet et haereses esse: katolictví a evangelictví

Ideál katolicity je v empirické církvi uskutečněn vždy jen nedokonale, často jen naznačen, znetvořen, zakryt či dokonce pošlapán a popřen. Nejcennější poklady jsou zasypány, nejmocnější životní síly jsou spoutány, často triumfuje vnějškovost nad niterností, pověry nad poznáním Boha, právo nad láskou, moc nad svatostí, zákon nad evangeliem, pohanství nad křesťanstvím.  S vnitřní nutností se znásilněné životní síly vzpírají proti církevnímu organismu; tu a tam je pro potlačené a ohrožené prvky zbožnosti obnoven prostor, takže nebezpečí pomine. Často se však ohrožená čistá zbožnost nedokáže v církvi prosadit, pak nevyhnutelně dojde k vnitřní revoluci: když církevní vedení upře určitému náboženskému, křesťanskému ideálu právo na existenci, musí se tento ideál prosadit vlastní mocí. Protože už pro něj není místa v celocírkevním organismu, musí se od něho odtrhnout a žít mimo něj - tak vzniká hereze a schizma. Církevní ortodoxie se ve všech dobách pokoušela najít příčinu hereze ve zlých úmyslech, pýše, sebepřeceňování, novátorství a vzpurnosti heretiků. Považovala heretiky nebo aspoň hereziarchy za lidi svedené ďáblem a za jejich ničemnost mohl být jen jediný trest: věčná muka v pekle. Toto církevní pojetí hereze (které si ovšem osvojilo i luterství a kalvinismus 16. stol.) neobstojí před religionistickým pohledem.  Příčina hereze a schizmatu není primárně v hereticích a schizmaticích, ale v církvi. Při pohledu na množství „bludařů" musí církev pokojně vyznat:

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa. K herezi a schizmatu dochází s vnitřní nutností tam, kde je určitá dílčí pravda v církvi potlačena a hrozí její likvidace. Nedostatek katolicity, odklon od katolického ideálu, porušení katolické rovnováhy je vlastní příčinou hereze. Kdyby k herezi nedošlo, tzn.  kdyby se potlačená pravda neprosadila opozicí, neosvobodila izolací, pak by křesťanství zchudlo a zplanělo, pak by ztratilo svou katolicitu, tj. univerzalitu.  Důsledkem této násilné opozice a izolace je vždy důkladná revize a prověření oprávněnosti této hereze, končící vždy částečným a modifikovaným přijetím náboženského prvku hájeného herezí, a tím obnovením porušené katolicity a narušené rovnováhy. „Hereze" se v dějinách katolictví osvědčila jako jeden z největších zdrojů života a síly. Není „novátorstvím", ale obnovou, regenerací univerzální církve. Bez Marcionovy hereze by byla stará církev ztratila Pavlovo evangelium a nevytvořila Nový zákon; bez opozice středověkých sekt, zvláště valdenských, by byla středověká církev dokonale zesvětštěla a nevzniklo by v ní františkánství, bez reformace 16. století by byla církev propadla úpadku a rozkladu a katolicismus by byl nevytvořil velkolepou syntézu tridentského dogmatu. Byla to hereze, kdo nejen stále znovu chránil katolicismus před úpadkem, ale pomáhal mu rozvinout síly a vydat nové plody. Je tedy hereze přímo nutným korelátem katolicity - „oportet et haereses esse." (1 K 11,19)

Význam hereze se však nevyčerpává v tom, že nutí církev chránit ohroženou katolicitu nebo obnovit ztracenou. Hereze má v dějinách církve ještě důležitější funkci protipohybu proti katolickému univerzalismu, zpětného pohybu k původní prostotě křesťanství. Velcí heretici nepřinášeli nové věci, ale obnovu, byli ovšem často příliš otrockými obnoviteli, repristinátory.  Velký proces katolizace křesťanství je vždy v nebezpečí, že v plnosti náboženských a duchovních sil ztratí prapůvodní síly a hodnoty křesťanství, že mu rozmanitost zastře „jedno potřebné". Ježíšovo evangelium o království a Otci, etické požadavky kázání na hoře, apoštolská chudoba, prvokřesťanský pneumatický entuziasmus, Pavlovo evangelium o Kristově milosti - všechny tyto prameny prvotního křesťanství v katolictví zdánlivě stále znovu vysychají, všechny tyto světlé hodnoty jsou stále znovu zatemňovány jinými náboženskými názory, někdy jsou dokonce zcela neznatelné. Jakkoli byl katolicismus obohacen přílivem mimokřesťanských prvků, jeho univerzalismus často hrozil zapomenutím původního smyslu křesťanství, ztrátou evangelia. Katolicismus dokonce nezřídka - a právě ve svých normativních dogmatických projevech - obrátil původní křesťanství v pravý opak. Kdo srovná Quicunque vult salvus esse Athanasiana s Quicunque vult salvus esse kázání na hoře a podobenstvím o posledním soudu (Mt 25), kdo konfrontuje 2414 kánonů CIC (pozn.: 1752 kánonů nového CIC) s prostými imperativy Ježíšova vyslání učedníků Mt 10, kdo postaví vedle sebe osmero blahoslavenství a dogmata římské církve, Ježíšova „běda" vedle anatemat papežů a koncilů, ten musí uznat, že se zde nezvěstuje totéž křesťanství. Je jasné, že katolická církev nikdy nezapomněla ani na blahoslavenství ani na imperativy kázání na hoře a vyslání učedníků, ani na podobenství o soudu, ani na heroismus a entuziasmus prvotní církve a pavlovské evangelium o Kristu; je jisté, že všechny tyto životní síly prvotního křesťanství v ní nějak působí dodnes; ale tato církev neuznává, že by člověk mohl najít cestu ke spáse pouze v Ježíšově evangeliu, pouze v Novém zákoně, bez uznání církevního dogmatu a práva, bez užívání církevních prostředků milosti, bez podrobení církevní autoritě. Jakkoli je srdce římského katolicismu univerzální a široké, nikdy nebylo tak široké, aby ve svém nitru sneslo prosté evangelické křesťanství. Právě proto, že ve velkém církevním organismu nebylo možné uchovat Ježíšovo evangelium v jeho původní prostotě a dětskosti, v jeho osamělé velikosti a slávě, proto ti, kterým evangelium bylo vším, se od této církve museli odloučit a ukázat lidem moc evangelia mimo rámec univerzální církve.

Vyjmutí evangelia z obřího komplexu katolicismu, jak je geniálně uskutečnil Martin Luther, bylo vnitřní nutností, celé dějiny křesťanství volaly po této izolaci. Takováto izolace však nebyla možná bez určité jednostrannosti a násilí; nebylo možné obnovit ani původní formu evangelia ani jeho plnost, ale pouze zdůraznit jednu stránku; byla to hairesis nejen ve smyslu oddělení od univerzální církve, ale také ve smyslu výběru, redukce. Luther „vybral" s intuicí náboženského génia z rozmanitých sil novozákonního křesťanství obě základní síly .víry a lásky", jistoty Boží odpouštějící lásky a nezištně sloužící bratrské lásky, a učinil je obsahem celého křesťanství. Protože tato hairesis nechala bez povšimnutí ostatní základní síly prvotního křesťanství, popř. je redukovala na tyto dvě, musely k ní přistoupit další haireses: kalvínská, zwingliánská, novokřtěnská, sociniánská, kvakerská, moderně protestantská.  (Vedle tendence k nové redukci se v protestantismu prosazovala i tendence k „redukci redukce" tj. k dalšímu zjednodušení už zjednodušeného evangelia, směřující nakonec k úplnému zjednodušení, k reductio ad nihilum. Racionalismus a liberalismus, požadující další „odkatoličtění" evangelického křesťanství, je nezřídka příkladem tohoto postupu progresívního vyprázdnění.) Redukce provedená Lutherem na prvotním křesťanství musela být prováděna ve stále nových formách, avšak žádná z nich - s výjimkou kalvínské - se ani zdaleka nepřiblížila síle a čistotě redukce Lutherovy a nedokázala adekvátně obnovit původní podobu křesťanství a všechny měly tendenci k excesivitě a exkluzivitě. Tregédie evangelického křesťanství je stejná jako tragédie katolictví: Nikdy nemůže svůj ideál uskutečnit v čisté podobě. Stejně jako univerzalita křesťanství zůstává i „čistota" a „původní ryzost" jen částečně dosaženým cílem. Napětí mezi ideálem a skutečností je v protestantismu právě tak trvalé jako v katolictví.

Nedokonalost evangelické redukce však podmiňuje ještě další jev - rekatolizaci.  Evangelické křesťanství všude prodělalo vratný pohyb, vedlo ke zřízení církevních institucí, které - třebaže v menší míře - obsahují všechny prvky katolicismu: lidové náboženství, službu zákonu, hierarchii a církevní právo, racionální teologii, mnišství a mystiku. Tato rekatolizace proběhla v luterství z větší části již v krátké době půl století, a sice nevědomky, s přirozenou samozřejmostí. V luterských státních církvích končícího 16.  a počínajícího 17. stol. - i v kalvínských církvích oné doby - nalezneme právě tak vulgární pověrčivost jako náboženství zákoníků a dobrých skutků, přísně závazné církevní řády a energická církevní vedení, scholastickou dogmatiku a bohatou mystickou vzdělavatelnou literaturu (viz W. Koepp, Johann Arndt, Eine Untersuchung über die Mystik im Luthertum, Berlin 1912). Hnutí ekumenické obnovy církve (hochkirchliche Bewegung), vzniklé v Anglii v polovině 19. stol. a získávající půdu i v německém protestantismu, není žádnou neslýchanou novinkou, ale oživením onoho rekatolizačního procesu, který proběhl už v protestantismu 16. stol. - pouze s tím rozdílem, že hnutí ekumenické obnovy směřuje ke staré církvi vědomě a přenáší prvky katolické církve na protestantskou půdu otevřeně. Přesně totéž se stalo už v 16. stol., jenže tajně a nenápadně, takže to sami současníci nepostřehli.  Elementární prorážení evangelického křesťanství a rekatolizace „evangelia" izolovaného a odděleného od jeho organismu, učí religionistu důležitému zákonu, ovládajícímu celé dějiny křesťanství: zákonu rytmického střídání expanze a redukce. Jako se v pohybu lidského srdce bez přestání střídají systola a diastola, tak se nutně ve velkém organismu křesťanství střídají katolická univerzalita a evangelická koncentrace. Ve vzájemném působení těchto dvou základních sil spočívá bohatství a neomezená životnost křesťanství a jeho nadřazenost nad ostatními velkými náboženstvími.  Křesťanství bylo od počátku evangelické i katolické; ve své původní formě bylo pouhým evangeliem, a přece již v sobě neslo katolické rozpětí, zárodek univerzality; a stále musí zůstat to i ono. Protože však v nedokonalé empirii nemohou být spojeny plná evangelická čistota a všezahrnující katolická univerzalita, proto musí být uskutečněny v rozdělení, souběžnosti i protichůdnosti velkých konfesijních typů. Zmizení jednoho z obou by těžce ohrozilo životaschopnost křesťanství, z katolicismu by se stal synkretismus, jemuž by se ztratilo evangelium, to nejcennější a nejpodivuhodnější na křesťanství.  A v okamžiku, kdy by už neexistovalo „katolické" křesťanství, by se evangelické křesťanství stalo chudým. Každý z obou hlavních typů křesťanství nakonec vděčí za svůj zvláštní nesmazatelný svéráz existenci toho druhého.

Teprve ve vzájemném ovlivňování obou konfesních typů se křesťanská idea rozvíjí v plnost své pravdy a hodnoty. Úkolem katolicismu je „uchovat křesťanskému náboženství celou plnost náboženského kapitálu, především complexio oppositorum... a tím bezpříkladnou univerzalitu" (Harnack, Marcion), úkolem evangelického křesťanství je naopak bez ustání zápasit o prostotu, původnost a jednoduchost křesťanství a vštěpovat lidstvu Ježíšova ducha víry a lásky. Katolicismus ochraňuje křesťanství před jednostrannostmi, protestantismus před ztrátou čistoty. Z tohoto hlediska se dějiny křesťanství a jeho konfesních zápasů jeví jako podivuhodná hra, dopuštěná, ba chtěná Bohem. Toto stanovisko přiznává pravé místo všem křesťanským proudům: katolickému univerzalismu i protestantskému puritanismu, avšak také všem pokusům o syntézu, jako starokatolicismu a anglokatolicismu.  Zápas mezi katolictvím a evangelictvím je diastolicko-systolickým pohybem v srdci křesťanství.

Ze závěru monografie o katolictví přeložil -jv-.

K otázce katolicity církve srv. též sborník Die Katholizität der Kirche, vyd. H. Asmussen a W. Stählin, Stuttgart 1957.