Evangelium podle Pepíčka

Když se Pepíčkovi nechce jít do školy, vymyslí si, že je nemocný. Maminka mu však řekne, že to není pravda, a pošle jej do školy. My (tedy i já) současní pracovníci v pastoraci se snažíme brát Pepíčka vážně. Dokud u Pepíčka převažuje lenost, náš přístup se mu líbí. Až však bude chtít slyšet pravdu, obrátí se někam jinam.

Ať se obrátí k východním náboženstvím nebo k psychoanalytikovi, všude uslyší nepříjemnou pravdu, kterou ostatně ví už dávno: že tak, jak je, není v pořádku, že musí změnit své smýšlení, přehodnotit své hodnoty a začít nový život. To jsme mu mohli říci i my, ale neřekli jsme.  Snaha vyjít Pepíčkovi v kázání evangelia vstříc je chvályhodná, pokud odstraňuje z cesty různá nedorozumění. Co se však týče přizpůsobování, není to evangelium, co by se mělo přizpůsobit Pepíčkovi, ale Pepíček evangeliu.  To je mu také třeba jasně říci: že porucha je na jeho přijímači. I sebelepší kázání je nudné a odtržené od života, když člověk nežije podle evangelia.  Celá zvěst evangelia ani po všem vylepšování neřekne nic tomu, kdo obviňuje Boha, místo aby připustil, že vinen je sám. Ten, kdo se považuje za nejvyšší autoritu, nám po všech našich vstřícných krocích v nejlepším případě potvrdí, že jsme udělali velký krok vpřed, ale dokud nepřijmeme jeho názory, tak ještě nejsme dost daleko. Nelze předělat evangelium tak, aby byl spokojen člověk, cenící si nade všechno vlastní nezávislost. Ať to vezmeme z kterékoli strany, Bůh zůstane Otcem a Vykupitel mužem. Některé nepříjemné výroky z Písma ani vizírem neodstraníš.

A proč také? Když Pepíček zjistí, že jsme vše předělali podle jeho představ, jenom se utvrdí ve svých názorech. Je dobře, že nám došlo, že on měl dávno pravdu, ale co bychom mu mohli říci, co on už dávno stejně nevěděl?  Řekneme-li mu, že třeba předmanželský a homosexuální hřích (už) není hříchem, jenom ho tím utvrdíme v tom, že žádného Spasitele a žádné odpuštění hříchů nepotřebuje.