K celibátu kléru

Je radostí žít v dnešní době, v období, které budou dějiny popisovat jako věk obnovy. Musíme být vděční, že žijeme v době, kdy je vanutí Ducha svatého kolem nás tak zřejmé. Žasneme nad vnuknutím, které pohnulo dobrého papeže Jana XXIII., aby svolal 2. vatikánský koncil, protože tímto inspirovaným činem byl věk obnovy zahájen.

Jsme si přirozeně vědomi napětí, která tento nový začátek vyvolal v celé katolické církvi, ba v celém lidstvu. Plný význam jeho důsledků pro lidstvo a pro Kristovu církev lze jen sotva změřit. Jsme ale pevně přesvědčeni, že Bůh ve své nekonečné dobrotě a milosrdenství neopustí svůj lid ani se nevzdá své církve.

Pro nás ve východních církvích byl 2. vatikánský koncil vskutku povzbuzující, neboť tento velký ekumenický koncil 20. století osvědčil tu nejzákladnější ze všech křesťanských ctností - lásku. Svým připomenutím křesťanské lásky k bližnímu přinesl koncil uvnitř dosažitelných hranic koncept křesťanské jednoty a konec rozkolu uvnitř Těla Kristova.

Reformy, které jeho dekrety vyvolaly, jsou pro nás zdrojem nekonečné radosti.  Byli bychom - my z východních církví - méně otevření, kdybychom s upřímnou hrdostí a velkou radostí nekonstatovali, že mnohé reformy druhého Vatikána jsou v souladu s nejzákladnějšími a nejpodstatnějšími principy východního křesťanství. Vzhledem k vedení církve vítáme potvrzení kolegiálního principu, který je tolik v souladu s nejhlubšími tradicemi patriarchální a synodální organizace. S radostí zjišťujeme, jaký důraz je kladen na význam východních církví v konstituci o posvátné liturgii. Reforma liturgie vzbuzuje vřelý ohlas v našich srdcích, protože s potěšením vidíme znovuzavedení koncelebrace jako všeobecně běžné praxe, snahu o přijímání pod obojí způsobou, modlitbu věřících, která se tak podobá našim přímluvným litaniím, a účast lidu na slavení Boží liturgie, která je naší tradici tak drahá.

Biskupská konference Spojených států se před nedávnem zabývala znovuzavedením ženatých jáhnů. Snahou o znovuzavedení diakonátu se dá poměřovat intenzivní úsilí, s jakým biskupové chtějí zvládnout pastorační situaci ve svých obrovských farnostech.

V této souvislosti a ve světle tohoto vývoje se zdá, že nastala jedinečná šance pohovořit na téma kněžského celibátu. Za tímto účelem se odvolávám na intervenci, která byla připravena mým velkým předchůdcem patriarchou Maximem IV. Saighem pro Druhý vatikánský koncil. Tato intervence byla uveřejněna v mnohých časopisech. Budu z ní citovat dlouhé pasáže, abych nastínil podstatné body naší pozice:

"Nic by nebylo krásnější, správnější a potřebnější, než zdůraznit význam celibátu, jeho vhodnost pro kněžský stav, jeho asketické a apoštolské přednosti, zvláště dnes, kdy je celibát předmětem nespravedlivých útoků.  Když však vyzdvihujeme krásu celibátního kněžství, nesmíme odstranit či pominout paralelní a rovněž apoštolskou tradici kněžství, které na sebe vzalo svazek posvátného manželství - jak tomu bylo a je i dnes v našich orientálních církvích. Ženatými kněžími přitom rozumíme již ženaté muže, kteří se chtějí stát kněžími, ne však muže již vysvěcené na kněze, kteří se chtějí oženit, protože podle východní i západní tradice svěcení potvrzuje muže v jejich stavu.

Křesťanský Západ je svobodný, může se dát cestou vývoje, který lépe odpovídá jeho temperamentu a jeho představě o tom, co považuje za zájem církve. Ale i křesťanský Východ uchoval, stejně jako řadu dalších bodů, pro blaho univerzální církve paralelní tradici, která není o nic méně než jiné tradice založena na Písmu, apoštolech a církevních Otcích; a na tuto tradici by se dalo odvolávat v tuto dobu a v zemích, kde by to církev považovala za prospěšné pro utvrzení obratu v dějinách, obratu, který snad bude nutný pro měnící se podmínky doby, místa a osob.

Ani Písmo a ani tradice, zvláště v prvních stoletích, nepovažovala celibát za nezbytnou podmínku kněžství, za conditione sine qua non.  Východ jasně rozlišuje mezi kněžstvím a mnišstvím. Člověk může být povolán k jednomu, aniž by byl povolán také k druhému. Toto rozlišení otevírá nové perspektivy: celibát je specifické povolání k mnišství, není nezbytným specifickým povoláním kněze jako služebníka církve. Kněžství je spíše funkcí než životním stavem. Není vázáno na osobní zdokonalení jako celibát pro Boha, nýbrž k prospěchu církve. Celibát proto může zaniknout, když to prospěch církevního úřadu vyžaduje. Tajemství vykoupení, které se přenáší dále v kněžství, nepodléhá žádné náhodné formě. V případě potřeby nesmí být obětováno kněžství celibátu, ale celibát kněžství.

Jakkoli tomu je, je jisté, že východní tradice plodí a napomáhá četným kněžským povoláním, která zvláště dnes církev potřebuje. Nedostatek kněží, který je v dnešní moderní době zvláště v některých zemích povážlivým způsobem cítit, nemůže být řešen nedostatečnými dočasnými prostředky, ani když jsou tak vynikající, jako vypůjčení kněží z diecéze s lepší situací.  Poskytnutá podpora neodpovídá naléhavosti potřeby. Církev se ocitá v nebezpečí zátopy stoupající vlnou přírůstku obyvatelstva. Toto nebezpečí den ze dne stoupá. V této tísni křesťanský Východ radí nenakládat kněžím už více povinností, než jim uložil Kristus sám.

Nakonec bych chtěl ještě poznamenat, že není důvod ke strachu, že by svoboda volby mezi celibátem a manželstvím, nabízená východní církví, mohla vést k pozvolnému vymizení celibátu. V církvi vždy byly a jsou zvláště povolané duše, jimž je cizí tělo a jež přes všechnu svobodu se oženit chtějí zůstat v panictví, aby se zcela vydaly Bohu. Důkazy pro to vidíme v orientálních církvích, jak katolických tak orthodoxních, kde obě kategorie kněží vedle sebe existují po staletí, každá ve svém osobním vývoji a ve své relativní dokonalosti. V této svobodě volby a vydání máme naopak méně klopýtnutí, na které bychom si mohli stěžovat, a více ctností k obdivování." Těchto několik citátů slouží k zaujetí správného vztahu a hlediska. Opakuji, že není naším úmyslem udílet rady nebo návrhy pro vývoj římského ritu.  Chci jen předložit duchovní a apoštolské výhody, vyplývající z dodržování paralelní a rovněž apoštolské tradice ženatého kněžstva vedle celibátního kléru, jak existuje ve východní církvi. V jistém smyslu je tragické, že církev ve Spojených státech byla zbavena možnosti získat v posledním půl století zkušenost s takovouto paralelní tradicí. Nešťastně bylo ve dvacátých letech stanoveno všeobecné pravidlo, které výslovně vyloučilo možnost východního ritu mít ženatý klérus. Kdyby nebyla východní tradice potlačena, měly by americká hierarchie dnes, kdy usiluje o ženaté jáhny, výhodu více jak třicetiletého „kontrolovaného experimentu", o nějž by se mohla ve svých strategických rozhodnutích v této oblasti opřít.

Nemám sice dar proroctví, přece však není zcela od věci pokusit se o lákavou předpověď budoucnosti kněžství na Východě a na Západě. Klíč této možné předpovědi leží ve slovech mého velkého předchůdce: kněžství je více posláním než životním standardem.

Za tohoto předpokladu nevidím žádnou potíž v takové koncepci kněžstva, která je funkčně postavena tak, aby sloužila potřebám církve v jejích různých podmínkách, dobách a místech. Takové kněžstvo by se mohlo dělit na ty, kteří se zasvětili mnišskému ideálu, a na ty, kteří se věnují pastoračnímu životu církve. V této druhé kategorii by mohlo dojít ještě k dalšímu rozdělení na ty, kteří vykonávají svoji pastorační službu ve stavu celibátu, a takové, kteří konají stejnou službu jako ženatí muži. V této posledně jmenované kategorii vidím dalekosáhlé možnosti. Mohlo by se stát, že v církvi budoucnosti, dá-li Pán Bůh, přinese farní vývoj menší společenství, která se v podstatě budou skládat ze sousedských skupin. Z těch by pak mohli být vybíráni ti jednotlivci ke kněžské ordinaci, kteří mají potřebné vzdělání a charakterové vlastnosti. Tito kněží na zkrácený úvazek poslouží v obvyklých duchovních potřebách malých „sousedských" společenství a současně během týdne vykonávají své obvyklé povolání.

U této poslední poznámky bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že není naším úmyslem radit nebo doporučovat římskému ritu odpovídající vývoj některou z těchto načrtnutých linií. Chtěl jsem se jenom snažit rozevřít před vámi své představy možného vývoje v dnešní církvi tak, jak se mi jeví.  Ať na nás Bůh pamatuje ve svém království nyní i vždycky a na věky.

Z Theologisches Jahrbuch 1971, Lipsko 1971, přeložil Ondřej Bastl.