064 - léto 1996

Nebuďme naivní!

V jedné ze svých řečí z počátku osmdesátých let vyslovil Václav Havel názor, že problémy komunistické společnosti jsou jen zvětšeninou týchž problémů, které existují i na Západě. V téže době si na druhé straně ostnatého drátu psycholožka Christa Meves lámala hlavu nad zhroucením psychického zdraví mladé německé populace a strmým růstem počtu závislostí a zjistila rovněž, že tatáž situace je v zásadě v celé oblasti od Pyrenejí po Ural. Dnes se zdá, jako bychom chtěli léčit východoevropské problémy zavedením západoevropských poměrů, které však jsou stejně nemocné, jak jsme věděli již před deseti lety. Možná jsou západní země nemocné ještě nebezpečněji než my, protože komunistická realizace určitých západních idejí nás vyléčila z naivity, která se na Západě ještě pěstuje.

Vidíme-li lék v nahrazení komunismu kapitalismem, pak jsou největšími viníky ti, které honí Bendův institut. Neběhají však mezi námi ještě větší zločinci, a neběhají právě tak svobodně a dokonce se slávou i po západní Evropě? Není i tam denní skutečností útok na samotné základy lidské společnosti, který u nás měl podobu komunismu? Smějeme se tomu, že komunisté chtěli v padesátých letech poroučet větru dešti - lze doložit, že totéž chtěli v téže době i američtí vědci. Generální útok proti rodině měl u nás podobu marxistické kritiky rodiny, formy a škody však jsou v obou společnostech obdobné, po pádu komunismu se u nás rodiny rozpadají dokonce ještě více. Příčinou výše zmíněných tragických závislostí prý na obou stranách ostnatého drátu bylo vedle obdobného pojetí role ženy především totéž zacházení s dětmi v období po porodu - odtržení od matky, krmení podle rozvrhu hodin, „výchova k samostatnosti" od prvních týdnů života.  Nechci zlehčovat utrpení těch, kdo byli mučeni v komunistických žalářích a je mi proti mysli snaha dostat někoho před soud, jen se tak ptám: Nejsou většími zločinci všichni ti osvětoví pracovníci, funkcionářky Výboru žen a novinářky jediného tehdejšího ženského časopisu, doporučující tehdy odkládání dětí do dětských domovů, aby nevyrůstaly v sobecké atmosféře rodiny?  Co byly všechny ty vědecké metody porodnictví a výchovy jiného než mučení dětí s celoživotními následky? A to vše mělo a ještě má i svou západní podobu.

Proto bychom se neměli spokojit s povrchními recepty. Je třeba jít do hloubky, k základům společnosti, mezi nimiž rodina je tím nejdůležitějším. Hluboká řešení jsou nicméně jednoduchá a srozumitelná i nevzdělanému člověku.  Přečteme-li si např. tak nevinný text jako je Lutherův výklad čtvrtého přikázání, vidíme, že je tam jasně řečeno všechno, co pochopit nám trvalo celý novověk. Je to ovšem silně patriarchální a paternalistické - mimochodem, je na pováženou, že slovo paternalistický (rodičovský) užíváme v hanlivém smyslu. Co by měl stát dělat jiného rozumného, než pomoci rodičům naplnit jejich rodičovské poslání, a odkud by měl jinak čerpat svou legitimitu a také své meze? Právě tak škola: dokud se nebude chápat jako služebnice rodičů pomáhající jim v jejich poslání, nevyřeší její krizi sebelepší reforma.  Luther nás podráždí i svou antiliberálností - autonomie je podle něj cestou k totálnímu rozkladu všech vztahů, píše v souvislosti 4. přikázání. A také nám musí připadat naivní přímočarost, s jakou vidí nedodržování Božích přikázání a společenský úpadek až po zdražování a špatnou vládu, a naopak dodržování přikázání a naplnění zaslíbení „aby se ti dobře vedlo na zemi." Nebylo však naivní spíše to, že jsme Boží přikázání a s nimi spojená varování a zaslíbení nebrali vážně? Vždyť je to tak prosté, milý křesťane.

Jaroslav Vokoun