Jste zde

Bohoslužba jako zážitek?

Postmoderní kultura orientovaná na zážitky a bohoslužebná „kultura života"

„Tato bohoslužba," prohlašuje paní A, když se u východu loučí, „to byl zážitek." Farář zpozorní: Zážitek? „Mnohokrát děkuji, bylo to velmi slavnostní!" Takovou chválu zná. Nebo také: „Bylo to povznášející." Dojemné.  Krásné. Nyní toto nové slovo. Farář tomu nechce přikládat přílišný význam.  Přesto mu to připomene jednu knihu, ve které nedávno listoval: Gerhard Schulze: Die Erlebnisgesellschaft.

Změna perspektivy: Od přežití k prožití

Autor - profesor sociologie na univerzitě v Bambergu - popisuje, jak v našem okolí upadá jednání jednotlivců stále více pod diktát orientace na prožitek.  Postmoderní občané státu blahobytu, konfrontováni se stále novými životními možnostmi - potenciálními způsoby života, životními cíli, životními plány - činí „zážitek" svým vlastním životním úkolem.

Na rozdíl od dřívějších dob, kdy většině šlo o to, zajistit sobě a svým rodinám prosté přežití, vstupuje nyní do popředí pro většinu současníků zážitek jako účel.

Existence se stává „zážitkovým projektem", vytváření krásného, zajímavého života se povyšuje na nejušlechtilejší mravní povinnost. Ať už jde o „spotřební artikl, způsob stolování, postavy politického života, zaměstnání, partnera a partnerku, bytovou situaci, děti nebo bezdětnost" - všechna rozhodnutí se dělají z hlediska „hodnoty prožitku". Jedním slovem: Smyslem života je život prožít.

Tento cíl jednání nyní ovšem produkuje - do jisté míry proti - v něm zahrnuté - libovolnosti světových názorů a způsobů života - nové potřeby orientace a nutnost ospravedlnění: Jak se dozvím, co se vyplatí prožít?  Kdo mi pomůže při volbě mezi nesčetnými možnostmi prožití, životními alternativami?

Následek: Rozvoj kulturních ghet

Podle Gerharda Schulze je „empiricky zjevné, že individua se zaměřují na existenciální schémata".

Rozlišuje pět takových „sociokulturních fixačních bodů", zvaných „prostředí":

  • „prostředí orientované na úroveň", jehož členové lpí na „schématu vysoké kulturnosti" (vzorec požitku: kontemplace) - sklasickou hudbou, vyšší literaturou, uměleckými výstavami, divadlem
  • „prostředí harmonie" sdechovou hudbou, lékařským románem a televizní soutěží, určované „triviálním schématem" (vzorec požitku: pohoda)
  • „integrační prostředí" snažící se o společenskou konformitu, snaží se spojit vysokou kulturu a triviální schéma
  • intelektuální „seberealizační prostředí", vázané ke „schématu napětí" (vzor požitku: akce), je charakterizováno pendlováním „mezi Mozartem a rockovou hudbou, uměleckými výstavami a kinem"
  • „prostředí zábavy", zaměřuje se stále na nové prožitkové podněty (také zde: akce). Shromažďuje se tu především méně vzdělaná mládež a mladí dospělí.

U toho všeho se nedá přehlédnout určitá fragmentarizace, tedy vytváření společenských ghet. Schulze hovoří o „etnocentrismu prostředí": Panuje klima netečnosti nebo lhostejné pohrdavosti vůči jiným kulturním prostředím.  Ke komunikaci, a to ani ve formě konfliktu, už nedochází. Pouze v „zážitkové orientaci", společné jim všem, zůstávají ještě na sebe napojena prostředí, která se ale stále víc stávají kulturními ghety.

Nabídka: Bohoslužebné prostory pro zážitek

Už dávno zasáhl trend zážitkové společnosti také oblast náboženství a církve, a tím i společenskou událost, jakou je bohoslužba. Akceptování náboženských nabídek, jak již dnes víme, závisí ve velké míře na jejich „zážitkové hodnotě". Křesťan, který jednoduše z poslušnosti vůči Bohu, vůči přikázání nebo také ze zvyku navštěvuje bohoslužbu, se stává vzácným exemplářem. Potřeba zážitku u postmoderního křesťana určuje stále více také jeho vztah k bohoslužbě. Statistická šetření a studie o členstvu nás opravňují se domnívat, že zatímco se při obvyklých bohoslužbách stále snižuje počet účastníků, je dalekosáhle vyrovnáván díky zvýšené nabídce různorodých, „zážitkově orientovaných" zvláštních bohoslužeb. Přitom platí: Takové nabídky jsou o to úspěšnější, oč konsekventněji jsou střiženy podle stávajícího sociálně kulturního „prostředí". Příslušníci „prostředí orientovaného na úroveň", jak se zdá, upřednostňují spíše klasické agendární formy, dělají čelem vzad, když jim kočárek před kostelními dveřmi oznamuje: Dnes je rodinná bohoslužba! Akce s evangelikálním kázáním se často vyznačují významnou blízkostí „harmonickému prostředí" a nacházejí zejména zde svoji klientelu. Příležitostně se podaří skrze rockové a popové mše, bohoslužby pro motocyklisty a podobné také oslovit příslušníky „prostředí orientovaného na zábavu". Vliv „prostředí zaměřeného na seberealizaci", ke kterému se hlásí velký díl mladších farářů a farářek, je sotva možné přehlédnout a přeslechnout, a to díky bohoslužbám, obohaceným o mnoho akcí. To, že v mnoha bohoslužbách dominuje směs vysokých a triviálních kulturních elementů, typická pro „integrační prostředí" - čtyřhlasý chór vedle prostého kánonu nebo duchovní písně lidu, nás nesmí překvapit, vždyť stabilní „církevní střed" pochází především z tohoto prostředí.

Liturgická tradice jako materiál na hraní

Zdá se, že tradiční bohoslužba držící se liturgické tradice vzdoruje trhu orientovanému na zážitky. Jen podmíněně se totiž její verbální, hudební, gestikulační a předmětné výrazové prostředky dají přiřadit „schématu orientovanému na vysokou kulturu". Neboť pochází z doby (Schulze mluví o „korporativní společnosti"), ve které záleželo jednotlivci především na tom, aby si skrze jejich praktické užití zajistil příslušnost ke společenství, nutnou pro přežití. To znamená: Účast na bohoslužebném zpřítomnění norem, obrazů světa, mýtů, náboženských přesvědčení - a tím účast na liturgických znacích a úkonech - nebyla pro jedince relevantní kvůli zážitku, ale kvůli přežití. To už dnes ovšem ani zastánci „schématu orientovanému na vysokou kulturu" činit nemohou. Jsou jistě schopni vychutnávat preludování na varhany, gregoriánský chorál, gotický oltářní obraz. Nutné pro přežití - i s přihlédnutím k poselství v tom zprostředkovaném - to pro ně ale není.  K tomu se řadí dále: Tradice - životní element každého náboženství, každého kultu - získává v kontextu zážitkové společnosti úplně nové pořadí v žebříčku hodnot. Nefunguje už jako nedotknutelné, samozřejmě uchovávané dědictví, nepostradatelné pro přežití jak jednotlivců, tak společenství.  Nefunguje už ale také jako „dědičné zatížení," od jehož autority by se měl člověk emancipovat, aby mohl být nekonečně volný (Hermann Timm). Mnohem více se proměňuje ve „sbírku materiálů na hraní", z něhož mohou být (z hlediska prožitkové hodnoty) jednotlivé elementy jako komplexní výrazové formy (texty, obrazy, rituální úkony, hudební formy atd.) libovolně vybrány, nově sestaveny dohromady nebo zavedeny do aktuálních bohoslužebných programů. Stará frontová linie mezi tradicionalisty a novátory na liturgickém poli je tím bezpředmětná. Postmoderním liturgům je vítané všechno, co se hodí k tomu, aby se bohoslužba stala zážitkem.

Liturgický etnocentrismus prostředí

Zdá se, že Obnovená agenda - jakož i zemské církevní agendy, které jí buď předchází nebo po ní následují - takové „potřebě zážitku" odpovídá ideálním způsobem. Nabízí přece ve svých základních formách, příkladech utváření bohoslužby s notami nebo bez nich, blokovými variantami a odkazy k utváření v otevřenější formě dostatečné možnosti, jak dát rozdílným prostředím jim odpovídající liturgické zážitkové prostory. Zatímco, tak si to představuji, klasicky přísné, církevně hudebně bohatě utvářené inscenování základní formy 1 by nejspíše odpovídalo prostředí orientovanému na úroveň, mohlo by zavedení „otevřenějších" prvků do klasické formy uspokojit potřeby prostředí seberealizace, orientovaného na schéma napětí.  V pohledu na očekávání integračního a harmonického prostředí je možné si právě tak představit trivializování základní formy - přijetím vhodných materiálů z obsáhlé modlitební části agendy. Tak se zdá být další cesta už předznamenána: Nabídková a servisní církev, která chce uhájit a vybudovat svou pozici v postmoderní „prožitkové společnosti", vytváří paletu různých liturgických nabídek střižených podle potřeb a možností zážitku různých kulturních a náboženských „prostředí".

Liturgický „etnocentrismus" prostředí, který se tím nevyhnutelně vytváří a posiluje, je přijímán právě tak, jako ono „klima indiferentnosti a lhostejnosti", jež už dnes silně určuje tón uvnitř církve. Obraz společenství jako těla (s podobným fenoménem se jednou setkal Pavel v Korintu) se zdá být vhodný ve všech případech pro zprostředkování zážitku blízkosti a sounáležitosti určitým cílovým skupinám. Ovšem určující pro jejich sebeporozumění to není. V zážitkové společnosti vyprchávají obsahy, pravdy, poselství a do popředí vstupují emoce: pocit harmonie v triviální kultuře, pocit dokonalosti - když člověk odhlédne od všech obsahových aspektů - u jejího vysoce kulturního protikladu. Médium - zde: zážitek sám - se stává poselstvím. Za ním, nad ním, pod ním není nic. Takto viděno je bohoslužba jako zážitek vlastně bohoslužbou bez obsahu, bez výpovědi, bez pravdy.  Nabídková a servisní církev, která tento trh obhospodařuje, by měla vědět, do čeho se zde pouští.

Exodus ze zážitkové společnosti

„Bohoslužba," píše Manfred Josuttis, „která už nevznáší požadavek, že její konání je obsahově i formálně životně důležité, se už vůbec nemusí konat".

Tím je zážitková perspektiva opuštěna a získává se zpět perspektiva přežití: Křesťanská bohoslužba má smysl a právo tam, kde se prokazuje jako životně důležitá, důležitá pro přežití. Je-li tomu tak, potom se všechny otázky o jejím postavení v církvi a společnosti - zda má být více „ve středu", či více „na okraji" - vyřeší samy. To ovšem předpokládá připravenost vyjít ven ze zážitkové společnosti, vyjít z ghet jejích prostředí. Bohoslužba musí být obsahově a formálně životně důležitá. Z hlediska této životní důležitosti není její utváření libovolné - asi podle motta: „Jde to sice i jinak, ale takto to jde také." (Josuttis) Pravda bohoslužby - a tím pravda evangelia nabývá v konkrétní bohoslužebné kultuře, přesněji v „kultuře života", podobu, která odolává mocnostem smrti.

Moje teze zní: Křesťanská bohoslužba je životně důležitá tam, kde jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství (Johann Baptist Metz) - a v tom jako společenství stolu - otevírá alternativy k „etnocentrismu" jednotlivých prostředí zážitkové společnosti.

Bohoslužba jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství

Kde se společenství shromáždí za účelem vzpomínání a vyprávění k eucharistické hostině, tam je ona rychlá, bezmyšlenkovitá spotřeba světa a života, která právě také náleží ke znakům postmoderní rizikové a zážitkové společnosti, uzdravujícím způsobem přerušena a umrtvena. Tím je také bráněno jak nezájmu o kořeny - o život těch, ze kterých pocházíme -, tak nezájmu o osud těch, kteří mají žít po nás. To znamená za prvé: Ve vzpomínkovém a vyprávěcím společenství hostiny je prostor pro zkušenosti víry a života těch, kteří byli před námi. Přicházejí ke slovu, když jsou předčítány a vykládány biblické texty. Dostávají slovo, když zpíváme jejich písně, modlíme se jejich modlitby, spojujeme se s nimi při chválení Boha. Jsou při tom, když slavíme hostinu. Zahrnuje je příběh spásy, na který vzpomínáme vyprávěním, či ho vyprávíme činěním památky.

Znamená to za druhé: Stejný příběh spásy zahrnuje také ty, kteří mají přijít po nás. Jen ze vzpomínky roste budoucnost. Bohoslužba jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství stojí proti zapomenutí na budoucnost, které bezohledně spotřebovává všechny zásoby v domnělém zájmu nyní žijících lidí.  Dává hlas všem ještě nenarozeným, zahrnuje je do svých modliteb, drží jim takřka místo ve společenství jednoho Kristova těla.

Pro kulturu života

Kde se společenství shromáždí kvůli vzpomínkám a vyprávěním k eucharistické hostině, tam přeruší životně důležitým uzdravujícím způsobem všudypřítomný, všeurčující ruch trhu, tu „nekonečnou a povrchní výměnu zboží, slov a lidí." (Gerhard Marcel Martin), která konstituuje zážitkovou společnost.

To znamená za prvé: Bohoslužba jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství osvobozuje jednotlivce od tlaku muset se uhájit a prodat co možná nejúspěšněji na trhu života. Osvobozuje také od tlaku realizovat život stále znovu jako „zážitek", muset sám sebe koncipovat téměř jako „umělecké dílo" a dosazovat se do scény. Nucení k pernamentnímu sebepředvádění, sebeospravedlňování, sebevyvyšování odpadá. Neustálé sebeinscenace jak je vyžaduje zážitková společnost - jsou stejně zbytečné jako nesmyslné. Úspěšní už neznamenají a nemají více než neúspěšní. Vítězové a poražení jedí stejný chléb, pijí ze stejného kalicha, dostávají ochutnat stejný život.

To znamená za druhé: Bohoslužba jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství neorientuje člověka na sebe sama, ani ho nevyhnutelně neváže na jeho prostředí, ale spojuje ho s ostatními. Ti lámou chléb života - a tím také jejich chléb života - s ním. Podílí se na jeho radostech a utrpeních i na jeho omylech a porážkách (1 K 12,26). Jim se může svěřit a v té míře, jak se to zde naučí, může se opět sdílet s ostatními. Cestou k plně mobilní společnosti osamělců (singles - Ulrich Beck), už bez rodiny nebo ještě postižen rodinou, uvězněn ve zdánlivých pravdách svého kulturního prostředí, se člověk ocitá u tohoto stolu, u kterého je skutečně praktikován excentrický způsob života: setká se s lidmi, kteří svůj střed života nenacházejí v sobě ani v nějakém exkluzivním prostředí, nýbrž v Kristu (2 K 5,17). Od křesťanů a křesťanských společenství, která chtějí takto slavit bohoslužbu, se očekává, že budou plavat proti celkovému společenskému proudu. Nebo jinak: Budou muset ve svých bohoslužbách navrhnout a vytvořit kus životaschopné, přežitíschopné, budoucnostischopné protikultury. Ještě jsme o tom ani nezačali přemýšlet, co to pro liturgické úkony a postavení bohoslužby v církvi, společnosti a kultuře konkrétně znamená.

Z Brennpunkt Gemeinde 6/95 přeložila Jitka Váchalová Prof. dr. Karl-Heinrich Bieritz (nar. 1936), 1960-72 evangelický farář v NDR, 1972-86 docent praktické teologie v Lipsku, v současnosti profesor praktické teologie (Lange Strasse 36, 18055 Rostock), autor a vydavatel řady publikací z oblasti liturgiky.