Postmoderní kultura orientovaná na zážitky a bohoslužebná „kultura
života"
„Tato bohoslužba," prohlašuje paní A, když se u východu
loučí, „to byl zážitek." Farář zpozorní: Zážitek? „Mnohokrát děkuji, bylo to
velmi slavnostní!" Takovou chválu zná. Nebo také: „Bylo to povznášející."
Dojemné. Krásné. Nyní toto nové slovo.
Farář tomu nechce přikládat přílišný význam.
Přesto mu to připomene jednu knihu, ve které nedávno listoval: Gerhard Schulze:
Die Erlebnisgesellschaft.
Změna perspektivy: Od přežití k prožití
Autor - profesor sociologie na univerzitě v Bambergu -
popisuje, jak v našem okolí upadá jednání jednotlivců stále více pod
diktát orientace na prožitek. Postmoderní
občané státu blahobytu, konfrontováni se stále novými životními možnostmi -
potenciálními způsoby života, životními cíli, životními plány - činí „zážitek"
svým vlastním životním úkolem.
Na rozdíl od dřívějších dob, kdy většině šlo o to,
zajistit sobě a svým rodinám prosté přežití, vstupuje nyní do popředí pro
většinu současníků zážitek jako účel.
Existence se stává „zážitkovým projektem", vytváření
krásného, zajímavého života se povyšuje na nejušlechtilejší mravní povinnost.
Ať už jde o „spotřební artikl, způsob stolování, postavy politického života,
zaměstnání, partnera a partnerku, bytovou situaci, děti nebo bezdětnost" -
všechna rozhodnutí se dělají z hlediska „hodnoty prožitku". Jedním slovem:
Smyslem života je život prožít.
Tento cíl jednání nyní ovšem produkuje - do jisté míry
proti - v něm zahrnuté - libovolnosti světových názorů a způsobů života -
nové potřeby orientace a nutnost ospravedlnění: Jak se dozvím, co se vyplatí
prožít? Kdo mi pomůže při volbě mezi
nesčetnými možnostmi prožití, životními alternativami?
Následek: Rozvoj kulturních ghet
Podle Gerharda Schulze je „empiricky zjevné, že individua
se zaměřují na existenciální schémata".
Rozlišuje pět takových „sociokulturních fixačních bodů",
zvaných „prostředí":
-
„prostředí orientované na úroveň", jehož členové
lpí na „schématu vysoké kulturnosti" (vzorec požitku: kontemplace) - sklasickou
hudbou, vyšší literaturou, uměleckými výstavami, divadlem
-
„prostředí harmonie" sdechovou hudbou,
lékařským románem a televizní soutěží, určované „triviálním schématem" (vzorec
požitku: pohoda)
-
„integrační prostředí" snažící se o společenskou
konformitu, snaží se spojit vysokou kulturu a triviální schéma
-
intelektuální „seberealizační prostředí", vázané
ke „schématu napětí" (vzor požitku: akce), je charakterizováno pendlováním „mezi
Mozartem a rockovou hudbou, uměleckými výstavami a kinem"
-
„prostředí zábavy", zaměřuje se stále na nové
prožitkové podněty (také zde: akce). Shromažďuje se tu především méně vzdělaná
mládež a mladí dospělí.
U toho všeho se nedá přehlédnout určitá fragmentarizace,
tedy vytváření společenských ghet. Schulze hovoří o „etnocentrismu prostředí":
Panuje klima netečnosti nebo lhostejné pohrdavosti vůči jiným kulturním
prostředím. Ke komunikaci, a to ani ve
formě konfliktu, už nedochází. Pouze v „zážitkové orientaci", společné jim
všem, zůstávají ještě na sebe napojena prostředí, která se ale stále víc
stávají kulturními ghety.
Nabídka: Bohoslužebné prostory pro zážitek
Už dávno zasáhl trend zážitkové společnosti také oblast
náboženství a církve, a tím i společenskou událost, jakou je bohoslužba.
Akceptování náboženských nabídek, jak již dnes víme, závisí ve velké míře na
jejich „zážitkové hodnotě". Křesťan, který jednoduše z poslušnosti vůči
Bohu, vůči přikázání nebo také ze zvyku navštěvuje bohoslužbu, se stává vzácným
exemplářem. Potřeba zážitku u postmoderního křesťana určuje stále více také
jeho vztah k bohoslužbě. Statistická šetření a studie o členstvu nás
opravňují se domnívat, že zatímco se při obvyklých bohoslužbách stále snižuje
počet účastníků, je dalekosáhle vyrovnáván díky zvýšené nabídce různorodých, „zážitkově
orientovaných" zvláštních bohoslužeb. Přitom platí: Takové nabídky jsou o to
úspěšnější, oč konsekventněji jsou střiženy podle stávajícího sociálně
kulturního „prostředí". Příslušníci „prostředí orientovaného na úroveň", jak se
zdá, upřednostňují spíše klasické agendární formy, dělají čelem vzad, když jim
kočárek před kostelními dveřmi oznamuje: Dnes je rodinná bohoslužba! Akce s evangelikálním
kázáním se často vyznačují významnou blízkostí „harmonickému prostředí" a
nacházejí zejména zde svoji klientelu. Příležitostně se podaří skrze rockové a
popové mše, bohoslužby pro motocyklisty a podobné také oslovit příslušníky „prostředí
orientovaného na zábavu". Vliv „prostředí zaměřeného na seberealizaci", ke
kterému se hlásí velký díl mladších farářů a farářek, je sotva možné
přehlédnout a přeslechnout, a to díky bohoslužbám, obohaceným o mnoho akcí. To,
že v mnoha bohoslužbách dominuje směs vysokých a triviálních kulturních
elementů, typická pro „integrační prostředí" - čtyřhlasý chór vedle prostého
kánonu nebo duchovní písně lidu, nás nesmí překvapit, vždyť stabilní „církevní
střed" pochází především z tohoto prostředí.
Liturgická tradice jako materiál na hraní
Zdá se, že tradiční bohoslužba držící se liturgické
tradice vzdoruje trhu orientovanému na zážitky. Jen podmíněně se totiž její
verbální, hudební, gestikulační a předmětné výrazové prostředky dají přiřadit „schématu
orientovanému na vysokou kulturu". Neboť pochází z doby (Schulze mluví o „korporativní
společnosti"), ve které záleželo jednotlivci především na tom, aby si skrze
jejich praktické užití zajistil příslušnost ke společenství, nutnou pro
přežití. To znamená: Účast na bohoslužebném zpřítomnění norem, obrazů světa,
mýtů, náboženských přesvědčení - a tím účast na liturgických znacích a úkonech -
nebyla pro jedince relevantní kvůli zážitku, ale kvůli přežití. To už dnes
ovšem ani zastánci „schématu orientovanému na vysokou kulturu" činit nemohou.
Jsou jistě schopni vychutnávat preludování na varhany, gregoriánský chorál,
gotický oltářní obraz. Nutné pro přežití - i s přihlédnutím k poselství v tom
zprostředkovaném - to pro ně ale není. K tomu
se řadí dále: Tradice - životní element každého náboženství, každého kultu -
získává v kontextu zážitkové společnosti úplně nové pořadí v žebříčku
hodnot. Nefunguje už jako nedotknutelné, samozřejmě uchovávané dědictví,
nepostradatelné pro přežití jak jednotlivců, tak společenství. Nefunguje už ale také jako „dědičné zatížení,"
od jehož autority by se měl člověk emancipovat, aby mohl být nekonečně volný
(Hermann Timm). Mnohem více se proměňuje ve „sbírku materiálů na hraní", z něhož
mohou být (z hlediska prožitkové hodnoty) jednotlivé elementy jako komplexní
výrazové formy (texty, obrazy, rituální úkony, hudební formy atd.) libovolně vybrány,
nově sestaveny dohromady nebo zavedeny do aktuálních bohoslužebných programů.
Stará frontová linie mezi tradicionalisty a novátory na liturgickém poli je tím
bezpředmětná. Postmoderním liturgům je vítané všechno, co se hodí k tomu,
aby se bohoslužba stala zážitkem.
Liturgický etnocentrismus prostředí
Zdá se, že Obnovená agenda - jakož i zemské církevní
agendy, které jí buď předchází nebo po ní následují - takové „potřebě zážitku"
odpovídá ideálním způsobem. Nabízí přece ve svých základních formách,
příkladech utváření bohoslužby s notami nebo bez nich, blokovými
variantami a odkazy k utváření v otevřenější formě dostatečné
možnosti, jak dát rozdílným prostředím jim odpovídající liturgické zážitkové
prostory. Zatímco, tak si to představuji, klasicky přísné, církevně hudebně
bohatě utvářené inscenování základní formy 1 by nejspíše odpovídalo prostředí
orientovanému na úroveň, mohlo by zavedení „otevřenějších" prvků do klasické
formy uspokojit potřeby prostředí seberealizace, orientovaného na schéma
napětí. V pohledu na očekávání
integračního a harmonického prostředí je možné si právě tak představit
trivializování základní formy - přijetím vhodných materiálů z obsáhlé
modlitební části agendy. Tak se zdá být další cesta už předznamenána: Nabídková
a servisní církev, která chce uhájit a vybudovat svou pozici v postmoderní
„prožitkové společnosti", vytváří paletu různých liturgických nabídek
střižených podle potřeb a možností zážitku různých kulturních a náboženských „prostředí".
Liturgický „etnocentrismus" prostředí, který se tím
nevyhnutelně vytváří a posiluje, je přijímán právě tak, jako ono „klima
indiferentnosti a lhostejnosti", jež už dnes silně určuje tón uvnitř církve.
Obraz společenství jako těla (s podobným fenoménem se jednou setkal Pavel v Korintu)
se zdá být vhodný ve všech případech pro zprostředkování zážitku blízkosti a
sounáležitosti určitým cílovým skupinám. Ovšem určující pro jejich
sebeporozumění to není. V zážitkové společnosti vyprchávají obsahy,
pravdy, poselství a do popředí vstupují emoce: pocit harmonie v triviální
kultuře, pocit dokonalosti - když člověk odhlédne od všech obsahových aspektů -
u jejího vysoce kulturního protikladu. Médium - zde: zážitek sám - se stává poselstvím.
Za ním, nad ním, pod ním není nic. Takto viděno je bohoslužba jako zážitek
vlastně bohoslužbou bez obsahu, bez výpovědi, bez pravdy. Nabídková a servisní církev, která tento trh
obhospodařuje, by měla vědět, do čeho se zde pouští.
Exodus ze zážitkové společnosti
„Bohoslužba," píše Manfred Josuttis, „která už nevznáší
požadavek, že její konání je obsahově i formálně životně důležité, se už vůbec
nemusí konat".
Tím je zážitková perspektiva opuštěna a získává se zpět
perspektiva přežití: Křesťanská bohoslužba má smysl a právo tam, kde se
prokazuje jako životně důležitá, důležitá pro přežití. Je-li tomu tak, potom se
všechny otázky o jejím postavení v církvi a společnosti - zda má být více „ve
středu", či více „na okraji" - vyřeší samy. To ovšem předpokládá připravenost
vyjít ven ze zážitkové společnosti, vyjít z ghet jejích prostředí.
Bohoslužba musí být obsahově a formálně životně důležitá. Z hlediska této
životní důležitosti není její utváření libovolné - asi podle motta: „Jde to
sice i jinak, ale takto to jde také." (Josuttis) Pravda bohoslužby - a tím
pravda evangelia nabývá v konkrétní bohoslužebné kultuře, přesněji v „kultuře
života", podobu, která odolává mocnostem smrti.
Moje teze zní: Křesťanská bohoslužba je životně důležitá
tam, kde jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství (Johann Baptist Metz) - a v tom
jako společenství stolu - otevírá alternativy k „etnocentrismu" jednotlivých prostředí
zážitkové společnosti.
Bohoslužba jako vzpomínkové a vyprávěcí společenství
Kde se společenství shromáždí za účelem vzpomínání a
vyprávění k eucharistické hostině, tam je ona rychlá, bezmyšlenkovitá
spotřeba světa a života, která právě také náleží ke znakům postmoderní rizikové
a zážitkové společnosti, uzdravujícím způsobem přerušena a umrtvena. Tím je
také bráněno jak nezájmu o kořeny - o život těch, ze kterých pocházíme -, tak
nezájmu o osud těch, kteří mají žít po nás. To znamená za prvé: Ve vzpomínkovém
a vyprávěcím společenství hostiny je prostor pro zkušenosti víry a života těch,
kteří byli před námi. Přicházejí ke slovu, když jsou předčítány a vykládány biblické
texty. Dostávají slovo, když zpíváme jejich písně, modlíme se jejich modlitby,
spojujeme se s nimi při chválení Boha. Jsou při tom, když slavíme hostinu.
Zahrnuje je příběh spásy, na který vzpomínáme vyprávěním, či ho vyprávíme
činěním památky.
Znamená to za druhé: Stejný příběh spásy zahrnuje také ty,
kteří mají přijít po nás. Jen ze vzpomínky roste budoucnost. Bohoslužba jako
vzpomínkové a vyprávěcí společenství stojí proti zapomenutí na budoucnost,
které bezohledně spotřebovává všechny zásoby v domnělém zájmu nyní
žijících lidí. Dává hlas všem ještě
nenarozeným, zahrnuje je do svých modliteb, drží jim takřka místo ve
společenství jednoho Kristova těla.
Pro kulturu života
Kde se společenství shromáždí kvůli vzpomínkám a
vyprávěním k eucharistické hostině, tam přeruší životně důležitým
uzdravujícím způsobem všudypřítomný, všeurčující ruch trhu, tu „nekonečnou a
povrchní výměnu zboží, slov a lidí." (Gerhard Marcel Martin), která konstituuje
zážitkovou společnost.
To znamená za prvé: Bohoslužba jako vzpomínkové a
vyprávěcí společenství osvobozuje jednotlivce od tlaku muset se uhájit a prodat
co možná nejúspěšněji na trhu života. Osvobozuje také od tlaku realizovat život
stále znovu jako „zážitek", muset sám sebe koncipovat téměř jako „umělecké dílo"
a dosazovat se do scény. Nucení k pernamentnímu sebepředvádění, sebeospravedlňování,
sebevyvyšování odpadá. Neustálé sebeinscenace jak je vyžaduje zážitková
společnost - jsou stejně zbytečné jako nesmyslné. Úspěšní už neznamenají a
nemají více než neúspěšní. Vítězové a poražení jedí stejný chléb, pijí ze
stejného kalicha, dostávají ochutnat stejný život.
To znamená za druhé: Bohoslužba jako vzpomínkové a
vyprávěcí společenství neorientuje člověka na sebe sama, ani ho nevyhnutelně
neváže na jeho prostředí, ale spojuje ho s ostatními. Ti lámou chléb
života - a tím také jejich chléb života - s ním. Podílí se na jeho
radostech a utrpeních i na jeho omylech a porážkách (1 K 12,26). Jim se
může svěřit a v té míře, jak se to zde naučí, může se opět sdílet s ostatními.
Cestou k plně mobilní společnosti osamělců (singles - Ulrich Beck), už bez
rodiny nebo ještě postižen rodinou, uvězněn ve zdánlivých pravdách svého
kulturního prostředí, se člověk ocitá u tohoto stolu, u kterého je skutečně
praktikován excentrický způsob života: setká se s lidmi, kteří svůj střed
života nenacházejí v sobě ani v nějakém exkluzivním prostředí, nýbrž
v Kristu (2 K 5,17). Od křesťanů a křesťanských společenství, která
chtějí takto slavit bohoslužbu, se očekává, že budou plavat proti celkovému
společenskému proudu. Nebo jinak: Budou muset ve svých bohoslužbách navrhnout a
vytvořit kus životaschopné, přežitíschopné, budoucnostischopné protikultury.
Ještě jsme o tom ani nezačali přemýšlet, co to pro liturgické úkony a postavení
bohoslužby v církvi, společnosti a kultuře konkrétně znamená.
Z Brennpunkt Gemeinde 6/95 přeložila Jitka Váchalová Prof.
dr. Karl-Heinrich Bieritz (nar. 1936), 1960-72 evangelický farář v NDR,
1972-86 docent praktické teologie v Lipsku, v současnosti profesor praktické
teologie (Lange Strasse 36, 18055 Rostock), autor a vydavatel řady publikací z oblasti
liturgiky.
Poslední komentáře