271 - květen 2015

autor: 

Tragédie uprchlíků

„Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika,“ řekl prý kdysi Stalin. V řadě míst světa zuří násilí, velké oblasti se propadly do chaosu a počty mrtvých stoupají na úrovně, kdy hrozí stát se statistikami.

Aby se generalissimův cynický výrok nenaplnil, je třeba si uvědomovat tragičnost situace, nedopustit zevšednění války a teroru a hlavně snažit se, aby další mrtví nepřibývali. Není jistě v silách malých středoevropských národů situaci podstatně zvrátit. I drobná pomoc však je užitečná.

Zejména bychom se jako členové Evropské unie měli snažit zastavit tragédie, které se odehrávají přímo před naší společnou hranicí. Kolem poloviny dubna ztroskotalo ve Středozemním moři pět lodí s uprchlíky, mířícími k nám do Evropy. Utopilo se celkem asi 1200 lidí. I my bychom měli převzít část odpovědnosti, podílet se na péči o ty šťastnější chudáky, kteří cestu přežili, a tlačit na orgány Evropské unie, aby se více snažily tuto tragédii řešit. V Rakousku již vznikla občanská iniciativa na toto téma (http://www.gegen-unrecht.at); my Češi a Slováci bychom se měli přidat. Protože nejde jen o ekonomické uprch­líky, nestačí zabránit převaděčům, aby lidi přes moře vozili, např. potápěním jejich zadržených člunů, jak se navrhuje. Jde o to, aby se uprchlíci z válečných zón dostali do bezpečí, kde jim nehrozí nejen utopení, ale ani zastřelení...

Naše číslo začíná rekapitulací literární činnosti právě jubilujícího biskupa skryté církve Jana Konzala, jak se projevila na stránkách Getseman. Význam podzemní církve byl navenek redukován „na otázku jejích kněží a biskupů (jako by laici neexistovali), a tato otázka dále v podstatě redukována na celibát,“ jak trefně píše Pavel Hradilek. Snad texty Jana Konzala, stejně jako další aktivity, na nichž se podílel – náš časopis Getsemany, výukové programy teologie i fungující křesťanské obce – dokazují, že tato dvojí redukce znamená obrovské zkreslení a nedocenění. Přejeme oslavenci další požehnaná léta!

Martin Vaňáč v návaznosti na dubnovou soukromou audienci odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka u papeže píše o dalším vývoji v případě. A upozorňuje na paradoxní jev, kdy „jmenování biskupů papežem, které na přelomu 19. a 20. století v podstatě nahradilo dosud častější volbu katedrálními kapitulami nebo nominaci kandidátů hlavami katolických monarchií, vytváří větší prostor pro korupci“. Opačný extrém, přímá volba, má také svoje chyby, jak dokládá třeba historie luterské církve v nacistickém Německu. Jde však o to, aby na volbu a případné odvolávání biskupů neměli takový vliv anonymní lobbisté schovaní kdesi v papežově stínu.

Kromě těchto aktualit v čísle najdete tři příspěvky méně časové: Miroslav Volf píše o vztahu násilí a náboženství. Martin Gruber uvažuje o formě eucharistického chleba. A konečně přinášíme zamyšlení nad poslední knihou Hanse Künga o „dobré smrti“ a malou ukázku z Küngova textu.

Markéta Porete

Severofrancouzská bekyně Markéta Porete byla upálena v Paříži v roce 1310, protože opakovaně odmítala odvolat myšlenky obsažené ve své knize Zrcadlo prostých duší. O Markétě známe jen to málo, co souvisí s její knihou a jejím procesem. Inkviziční proces s ní se konal v letech 1319–1310 a byl zřejmě jedním z rozhodujících impulsů koncilu ve Vienne, který řešil otázku templářů a bekyní.

Markéta Porete se zřejmě narodila v padesátých letech 13. století. Nejspíš patřila k bohatšímu městskému patriciátu ve Valenciennes v Henegavsku (Hainaut). Jak lze usuzovat z knihy Zrcadlo prostých duší, Markéta byla vzdělaná, znala dobovou literaturu, bibli, orientovala se v teologii a používala metody scholastické argumentace. Dokumenty ji poprvé zmiňují v souvislosti s veřejným zavržením jejích myšlenek a spálením její knihy z popudu biskupa Kvida II. z Cambrau, někdy mezi lety 1296 a 1306. Jmenovaný biskup zakázal Markétě další psaní, ale zřejmě bez valného účinku. Pokusila se totiž na různých místech získat teologické schválení své knihy, ale její snaha byla zřejmě marná. Markéta byla předvedena před nového biskupa z Cambrau Filipa z Marigny a inkvizitora z Lorraine. Byla obviněna ze šíření svých myšlenek mezi prostým lidem a koncem roku 1308 odeslána do Paříže k dominikánskému inkvizitorovi a zpovědníku francouzského krále Vilému Pařížskému. Před ním však odmítala vypovídat. Po roce a půl Vilém Pařížský nechal na podkladě Markétiny knihy vypracovat seznam problematických tezí, které předložil k posouzení kolegiu jednadvaceti pařížských mistrů teologie. Tito pánové pak 11. dubna 1310 označili dotyčné myšlenky za heretické. V dobových dokumentech se nám zachovaly pouze tyto tři teze:

1. že znicotněná duše dává výhost ctnostem a není už v jejich službě, neboť jich už neužívá, ale ctnosti ji dokonale poslouchají;

2. že tato duše se nestará o božské útěchy ani se nepotřebuje a nemůže starat o Jeho dary, neboť je cele zaměřena na Boha, a toto by jí tedy v jejím zaměření na Boha bránilo;

3. že znicotněná duše v lásce Stvořitele může a má bez výčitek a hryzení svědomí dopřát přirozenosti vše, po čem zatouží.

Podle Martina Žemly tyto teze představují samu knihu, která je však svým žánrem alegorického dramatu i svým odkazem na nadrozumové poznání těžko převoditelná do „tezí“. Ty jsou totiž příliš jednostranné a podávají o knize zkreslený obraz. Samotná kniha je totiž rozhovorem Duše s Láskou a Rozumností o nejhlubších duchovních a teologických otázkách. Spojuje teologické tradice 12. století (Bernard z Clairvaux, Vilém ze St. Thierry, Richard ze sv. Viktora) a negativní teologii Dionysia Areopagity s jazykem kurtoazní lyriky a dvorských románů. Markéta v knize oprostila mystickou řeč od vizí a obrazného vyjadřování, a tak se stala inspirací pro Mistra Eckharta. Dílo lze tak považovat za významný kořen „německé mystiky“.

Po odsuzující zprávě teologů byla Markéta Porete, bez náznaku kajícnosti, 9. května prohlášena za zatvrzelou kacířku, 31. května odsouzena, předána světské spravedlnosti a 1. června veřejně upálena v Paříži na náměstí de Gréve.

Je pravděpodobné, že Markéta Porete své nauky veřejně kázala a měla své následovnice i následovníky. Není pochyb o tom, že Markéta patřila mezi bekyně, členky náboženské společnosti beghardů (podle zakladatele L. Bégue nebo Begha). Sama se bekyní nazývá a dobové prameny ji tak jmenují. Přesto si Martin Žemla klade otázku, zda Markéta nenapsala svou knihu až době, kdy k bekyňskému stavu už nenáležela. Vyplývá to z řady míst v její knize, v nichž autorka svůj duchovní postoj vyčleňuje z typické bekyňské spirituality. Píše například:

„Příteli, co povědí bekyně, jakož i lidé duchovní, když uslyší tento váš božský zpěv, který tuze je výborný?

Bekyně řeknou, že mýlím se, právě tak kněží a klerici, kazatelé, augustiniáni, karmelitáni, minorité…“

Markétiny myšlenky jsou bekyním nepochopitelné, zdají se jim pomýlené. Martin Žemla však zvažuje fakt, že označení „bekyně“ se vztahovalo na ženy, jejichž způsob života mohl mít dosti různou podobu. Markéta tak mohla mít na mysli „regulované“ bekyně, od kterých se sama distancovala.

Zprávy

V Itálii zatčen kněz podezřelý z vraždy

Řím (KAP) Italská policie zatkla pětačtyřicetiletého kněze původem z Konga, který je podezřelý, že zavraždil ženu, se kterou udržoval poměr a která zmizela v květnu 2014. Vesnický farář z oblasti Arezza byl v hledáčku policie již delší dobu, církev ho zbavila úřadu už loni.

70. výročí konce tábora Jasenovac

Vídeň-Záhřeb (KAP) Na přelomu dubna a května se připomíná 70. výročí zániku chorvatského vyhlazovacího tábora Jasenovac v roce 1945. Podle různých odhadů zde chorvatští fašisté katolického vyznání (ustašovci) krutým způsobem povraždili 100 až 700 tisíc lidí, hlavně Srbů, Židů a Romů. Na památku obětí se mimo jiné konala pravoslavná bohoslužba v nedaleké obci Mlaka, jíž předsedal srbský pravoslavný patriarcha Irinej I. „Přišli jsme sem, abychom se poklonili mnoha obětem, které byly zavražděny jen proto, že to byli Srbové a pravoslavní křesťané. Jiný hřích nebo vinu neměli,“ uvedl mimo jiné patriarcha a vyzval k odpuštění, ale ne k zapomínání. Upozornil, že oběti i pachatelé byli křesťané: „Ptáme se, v čím jménu to dělali? Nevěděli, co dělají?“

Jasenovac, „balkánská Osvětim“, patřil k největším vyhlazovacím táborům Evropy. Byl založen roku 1941 generálem Vjekoslavem Luburićem podle vzoru nacistických koncentračních táborů. Před koncem války, 22. dubna 1945, se asi tisícovka mužských vězňů vzbouřila a pokusila o útěk, ten se však podařil jen asi 90 z nich, z nichž dodnes žijí tři. Vězněné ženy a zbylí mužové byli ustašovskými strážemi povražděni a tábor zapálen.

Kardinál Tauran proti „stigmatizaci muslimů“

Vatikán (KAP) Nový papežský kamerlengo kardinál Jean-Louis Tauran, který je ve Vatikánu rovněž odpovědný za mezináboženský dialog, varoval před postupující „stigmatizací muslimů“. V jeho prohlášení se říká, že velká většina muslimů se se současným „barbarstvím“ neztotožňuje. A rozhovor s muslimy je právě vzhledem k islámskému terorismu nezbytnější než kdy dřív. Tauran zároveň apeloval na muslimy, křesťany i příslušníky jiných náboženství, aby se rozhodně distancovali od nábožensky motivovaného terorismu. Zabíjet ve jménu náboženství není jen rouhání Bohu, ale i katastrofa pro lidstvo. Věřící musejí mít odvahu znovu promyslet obsah kázání a výukové osnovy náboženství a historie.

Kardinál Tauran také na pozadí napětí ve Francii a vraždění křesťanů islamisty varoval před nebezpečím „střetu civilizací“. „Bohužel jsme v posledních dnech svědky radikalizace obyvatelstva a náboženské debaty. Z toho plynou rizika stoupající nenávisti, více násilí, terorismu a pokračující každodenní stigmatizace muslimů a jejich náboženství.“

Slovo náboženství bylo podle Taurana bohužel v poslední době často spojováno se slovem „násilí“. Věřící musejí proti tomu ukázat, že náboženství podporují mír a ne násilí. Věřící všech náboženství by proto měli posílit vzájemné bratrství a dialog.

Výročí genocidy Arménů

Jerevan (KAP) Arméni si připomněli sté výročí začátku první velké genocidy 20. století, při které osmanská armáda povraždila odhadem 1,5 milionu Arménů. V rámci oslav arménský patriarcha Karekin II. požehnal základní kámen Dómu mučedníků genocidy, který bude stát na hlavním jerevanském náměstí.

Všechny oběti genocidy byly arménskou církví během slavnostní bohoslužby v katedrále ve Vagharšapatu prohlášeny mučedníky, čímž zřejmě vznikl rekord co do počtu najednou svatořečených osob. Zároveň je to po 400 letech poprvé, kdy tato církev někoho svatořečila.

Tlak na změnu azylové politiky EU

Brusel (KAP) Po řadě katastrof uprchlických člunů ve Středozemním moři, při kterých se jen za poslední měsíc utopilo více než 1000 lidí toužících po azylu v Evropské unii, roste ze strany humanitárních organizací a církví tlak na reformu evropského azylového systémů. Za oběti se veřejně modlil papež a katolická Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE) vydala stanovisko, podle kterého jsou mrtví ze Středozemního moře „porážkou všeho, co chce Evropská unie znamenat jako společenství hodnot“. Předseda komise kardinál Reinhard Marx k tomu řekl, že záchrana lidských životů je „lidskou povinností a požadavkem mravního nároku Evropy vůči sobě samé,“ a nikoli „míčkem v politické hře“.

USA: Biskup Fin sesazen pro nedbalost

Vatikán-Washington (KAP) Robert Finn, biskup diecéze Kansas-Saint Joseph v Missiouri, byl papežem vyzván k odstoupení kvůli tomu, že dost energicky nepostupoval v případu držení dětské pornografie knězem své diecéze. Člen Opus Dei na svou funkci rezignoval, a stal se tak prvním římskokatolickým biskupem, který odešel z podobného důvodu.

Soud biskupa Finna odsoudil roku 2012 ke dvěma letům vězení podmíněně ze to, že teprve po šesti měsících informoval policii o tom, že jeden z jeho kněží vytvořil stovky obscénních snímků nezletilých děvčat ze svých farností a uložil si je na svém počítači. Pedofilní kněz Shawn Ratigan dostal za výrobu dětské pornografie 50 let vězení.

Sdružení obětí sexuálního zneužívání Finnovo odstoupení požadovaly již delší dobu. Vatikán však nic konkrétního nepodnikal. Nakonec bostonský arcibiskup kardinál Sean O'Malley, který má ve Vatikánu na starosti záležitosti ochrany dětí, papeže veřejně vyzval, ať se Finnovým případem začne urychleně zabývat. Na podzim papež František vyslal do Kansasu arcibiskupa Terrence Prendergasta, aby případ vyšetřil, ale rozhodnutí Vatikánu padlo až nyní. Aktivisté ze skupiny BishopAccountability.org přivítali odvolání Finna z funkce, ale požadují, aby Vatikán uveřejnil také přesné důvody tohoto rozhodnutí. „Byla by to posilující zpráva pro všechny biskupy a představené po celém světě, že začala nová éra,“ řekla spoluředitelka této skupiny Anne Barrettová Doyleová.

Německo: Den diakonky

Bonn (KAP/KNA) Německé katolické laické spolky si opět 29. dubna připomínaly jako Den diakonky. Příležitostí je svátek učitelky církve Kateřiny Sienské (1347–1380). Organizátoři tak chtějí podpořit možnost, aby v katolické církvi byly ženy připuštěny k jáhenskému úřadu. Den diakonky se koná již počtvrté.

O možnosti zavést úřad jáhenek se v katolické církvi diskutuje již delší dobu. V nejstarší církvi jáhenky existovaly a konaly řadu zvláštních funkcí ve prospěch náboženské obce. Podle názoru mnoha církevních historiků však neměly žádnou zvláštní úlohu při vysluhování eucharistie. V latinské západní církvi jsou jáhenky doloženy od 6. do 13. století, na Východě tradice přetrvala až do 20. století. Slovo diakon či počeštěně jáhen pochází z řečtiny a znamená služebník. V katolictví je jáhenské svěcení nejnižším stupněm svátosti svěcení kněží, nad ním jsou stupně kněžský a biskupský. Jáhni zde nesmějí předsedat eucharistii ani zpovídat, mohou však křtít a kázat.

Hromadné vraždy Islámského státu pokračují

Tripolis-Londýn (KAP/KNA) Teroristé z takzvaného Islámského státu uveřejnili další video, na kterém ukazují podřezání zhruba dvanácti mužů na východě Libye. Oběťmi zřejmě většinou byli etiopští pravoslavní křesťané. Ostatním křesťanům nabídlo video tři možnosti: konvertovat k islámu, platit islamistům výpalné nebo zemřít. Půlhodinový záznam tentokrát ukazuje i ničení křesťanských kostelů a hřbitovů v rámci „očisty od mnohobožství“.

Podobné video s vraždou 21 koptských křesťanů z Egypta bylo uveřejněno již v únoru. Jako projev solidarity s oběťmi navštívil Egypt anglikánský primas Justin Welby, arcibiskup z Canterbury.

Jan Konzal osmdesátníkem

Jan Konzal, teolog a biskup skryté církve, se 5. května dožívá 80 let. Takový věk vybízí k rekapitulaci života i díla. Rádi v redakci Getseman využíváme toho, že před pětadvaceti lety stál Jan Konzal u zrodu našeho časopisu a mnohé jeho postoje a komentáře řady událostí se na stránkách Getseman objevily. Naše laudatio využívá tyto zdroje Getseman, ke kterým se zejména čtenáři internetové podoby časopisu mohou snadno na základě uvedených odkazů vrátit.

K textům Jana Konzala se přitom stojí zato vracet. Někteří ho označují za prorockou osobnost těchto dnů – v dnešní době, která se jeví pro církev zlomovou, nabízejí jeho texty orientaci křesťanů do budoucnosti, zejména díky „komuniální eklesiologii“, kterou biskup Jan obhajuje se skromností sobě vlastní, ale současně neúnavně a vytrvale.

Udělejme si nyní společně historickou procházku stránkami Getseman – také ty o dosavadním životě Jana Konzala vydávají dobré svědectví.

Texty vzniklé bezprostředně po roce 1989, spolupráce s Biskupskou konferencí ČSFR

Po roce 89 jsme se v okruhu československé Skryté církve („ES“) domnívali, že je možné a prospěšné vést s nově utvořenou biskupskou konferencí, či jejími jednotlivými členy dialog. S mnoha z nich jsme se znali, někteří nás učili v době totality. Jan Konzal buď sám napsal, nebo se významnou měrou podílel asi na deseti programových textech a textech reagujících na aktuální otázky, které jsme biskupské konferenci nebo jejím jednotlivým členům posílali. Getsemany byly v době svého vzniku interním časopisem Pražské obce ES, ve kterém jsme většinu textů pro informaci jejích členů přetiskovali. Hned v prvním čísle (Advent 1990) byly tři z nich: týkaly se jáhenské služby1, reagovaly na vydaný pastýřský list, který biskupové vydali 4. 11. 1990 s cílem „uzdravit mravní ovzduší s naší společnosti“2 nebo se zabývaly otázkami náboženské výchovy3. V čísle 4 – postní doba 1991 se objevila výzva k novému začátku v ekumenismu4, kterou posléze přetiskl Katolický týdeník. Prorocký text K restituci nemovitostí katolické církve otisklo číslo 6 – velikonoční doba 19915. Jan Konzal v něm napsal: Vždyť mnozí pamětníci (mne v to počítaje) ještě pamatují, jakým praktickým, morálním i sociálním problémem tento nemovitý církevní majetek byl. Tyto statky byly často špatně fungující, ba prodělečné, proto jejich zaměstnanci patřili mezi ty nejchudší z chudých. Z nich charitu vydržovat bylo absurdní, proto charita fungovala z darů, sbírek, nikoli z pozemkové renty. V čísle 10 – září 1991 se objevily pastorační směrnice pro kněze a jáhny, pečující ve svých farnostech o smíšená manželství, jichž byl Jan Konzal spoluautorem6. Na pastýřský list věnovaný kněžským a řeholním povoláním Jan Konzal reagoval čísle 13 – prosinec 19917. Nelze říci, že by psaní takovýchto textů bylo úplně zbytečné, ale postupně se zbytečným stávalo. Např. pastorační směrnice o smíšených manželstvích, původně akceptované, byly nahrazeny jinými, které byly k manželům mnohem méně vstřícné.

Články týkající se Skryté církve

Velmi brzy po roce 89 začaly prosakovat informace o skryté církvi. Jan Konzal po dohodě s ordinářem pražské arcidiecéze žádné informace neposkytoval, aby bylo možné celou záležitost v klidu řešit kompetentními stranami. Na informace, které unikly odjinud a byly často zkreslené, však bylo třeba reagovat. Na podzim r 1990 uveřejnil Kathpress dva články, které jsme v překladu otiskli a požádali dva biskupy, Jana Konzala a Bedřicha Provazníka o stanoviska (č. 2 – Vánoce 19908). V létě 1991 Jan Konzal reagoval na článek P. Gabriela ve Výhledech9, který se vypořádával s tím, že ve skryté církvi působí vedle kněží celibátních i ženatí. Jan Konzal k tomu napsal: Nejde však jen o manželství nelegitimní. Kněží ženatí legitimně na tom nejsou o mnoho lépe. Kdokoli „katolicky“ neformovaný pochopitelně vidí, že tu hraje roli specificky římskokatolická averze vůči spojení dvou poslání: povolání k manželství a povolání ke kněžství. Navzdory všem oceněním manželství v oficiálním hlásání cítí katolík západního ritu, že ženatý kněz je knězem jaksi nedokonalým. A je k takové alergické „jistotě“ soustavně vychováván. V celém tom sporu o budoucnost církve vázne vše vždy znovu na problém ženatých. Pastýři vědí, že mezi celibátními kněžími jsou psychopati, fundamentalističtí sektáři, lidé katastrofálně nevzdělaní, lidé drogově závislí, lidé žijící právě jen z beneficia. To vše jsou problémy, které mají všichni ordináři na světě. Ale tyhle problémy vůbec nelze srovnat s „malérem“, že kněz je řádně nebo mimo-řádně ženat. Jak se později ukázalo, celý spor o skrytou církev byl redukován právě na otázku jejích kněží a biskupů (jako by laici neexistovali), a tato otázka dále v podstatě redukována na celibát.

Počátkem devadesátých let ještě existovala federální Biskupská konference ČSFR. Postoj české části konference a české církve byl ke skryté církvi vstřícnější, než na Slovensku. Na podzim 1991 Jan Konzal poměrně ostře reagoval na agenturu SKATES (Slovenská katolícka tlačová služba), která podle něj vydala „tendenční, neseriózní, nepodložené a nespravedlivé“ informace10. V únoru 1992 vydal Vatikán tzv. „Normae“, dokument podle kterého se měla řešit situace československé skryté církve. Na dokument jehož obsah nebyl znám, a který nikdy nebyl oficiálně zveřejněn, Jan Konzal reagoval11. „Normae“ provázela řada nejasností12. Postupně se ukázalo, že hlavním nástrojem „řešení“ situace je požadavek reordinace služebníků skryté církve. Cílem nebylo odstranit „pochybnosti o svěcení“, jak bylo deklarováno. Pochybnosti by bylo možné odstranit jiným způsobem, který by účelově nemanipuloval se svátostmi. Cílem bylo tímto způsobem oddělit služebníky skryté církve od jejich biskupů a podřídit je biskupům diecézním. Jan Konzal situaci rozebral v článku Reordinace?13. Mlžení kolem situace ale pokračovalo a věc není ostatně vyřešena dosud. Po téměř čtyřech letech Jan Konzal situaci glosoval příspěvkem Polopravdy, ale i pozitivní posun14 a v r. 1996 reagoval na zkreslené informace Perspektiv15. V roce 2005 pak Jan Konzal reagoval otevřeným dopisem na Zpravodaj AP, který otiskl pět let staré, již neaktuální Prohlášení kongregace pro nauku víry16, připravené velmi pravděpodobně v Praze. Zpravodaj „zapomněl“ uvést datum prohlášení a tak se mohlo zdát, že se jedná o současné stanovisko kongregace.

V r. 2008 Jana Konzala opustil kněz Jan Kofroň a nechal se reordinovat do veřejné služby. Tento postup Jan Konzal kritizoval ve stanovisku Kardinálova tvrzení, moje zkušenosti17, kde mj. uvádí: „Zdá se proto, že celý akt svěcení sub conditione se udál kvůli převodu jurisdikce a nikoli z důvodů pochybností o svěcení. Pak by se ovšem jednalo o sacrilegium.

To, jak neblaze působilo nedostatečné vyrovnání se české a slovenské katolické církve s aktivními spolupracovníky StB, Jan Konzal komentoval v článku Zápasy o důvěryhodnost ve volném stylu18. Současný případ odvolání arcibiskupa Bezáka na Slovensku, v němž rovněž mohou hrát roli „staré struktury“ a staré vazby z dob StB, ukazuje stálý význam této otázky.

O svátostech

Hlavním posláním biskupa v křesťanském starověku bylo osobně připravovat kandidáty k přijetí svátostí. Tomuto poslání byl a je Jan Konzal věrný. V textu Odevzdat se Kristově lásce19 se Jan Konzal zabývá mj. sociální stránkou svátostí: „Lidé nejsou mravenci nebo včely, kde funkci každého jedince lze snad beze zbytku nahradit skoro kýmkoli jiným. V přátelském společenství dokáže každý víc, než jako jedinec. Společenství samo je totiž víc než jen součet všech, kteří jej tvoří. A právě svátosti velice účinně společenství spoluvytvářejí. To je prostě zkušenost.“ Souhrnné přípravy na některé svátosti Getsemany otiskly na pokračování. Od prosince 1996 do dubna 1997 vycházela pod názvem Výchova k dospělosti příprava na biřmování20. Svátosti smíření, která se nachází v těžké krizi, byl věnován text obsažení již ve 4. čísle časopisu21, který jsme přetiskli i při vydání jubilejního 100. čísla22. Touto tematikou se zabývají i další stati23. Na téma svátosti smíření Jan Konzal poskytl také rozhovor Českému bratru 3/2004, na který reagovali arcibiskup Vlk se svým generálním vikářem textem, který se také objevil nepodepsaný na internetových stránkách pražského arcibiskupství. Jak rozhovor s Janem Konzalem, tak text pražského arcibiskupa jsme přetiskli v článku Je Jan Konzal „separující se částkou těla Kristova“?24. Obsáhlou stať, která byla písemnou předlohou přípravy na manželství, jsme otiskli v letním dvojčísle v r. 199825. Stejné problematiky se týká i článek Existuje autentizovaný katolický ideál manželství?26.

Knihy Jana Konzala

K většině knih, které Janu Konzalovi vycházely, jsme otiskovali anonce a kratší ukázky. V roce 1995 vyšla Konzalova Orientace, příručka duchovního doprovázení27, kniha se v r. 2005 dočkala druhého vydání28. Na Orientaci volně navázaly příběhy nazvané Křesťanovy slepé uličky29 s ukázkami v dubnovém čísle 199930. Nakladatelství Portál vydalo v r. 1998 rozhovor Zpověď tajného biskupa31, ze kterého Getsemany otiskly ukázku.32 Stylizované biblické příběhy přinesla knížečka Chuť změny, chuť kořisti33 s ukázkou v Getsemanech34. V roce 2010 vydalo CDK vzpomínkovou knihu Jana Konzala Duch a nevěsta – Z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století, ze které jsme uvedli ukázku Jak uzrál můj problém35.

Formace jáhnů a studentů

Jan Konzal se v 90. letech věnoval formaci budoucích jáhnů v pražské a českobudějovické diecézi. Ze strany ordinářů se zřejmě jednalo o pokus jej „začlenit do církve“, jak říkali. Na tuto činnost rezignoval, když ty kandidáty, které Jan Konzal nedoporučoval, vysvětil M. Vlk přednostně, a naopak, ty, které doporučil, nechal čekat. Getsemany otiskly několik písemných předloh, které Jan Konzal k formaci jáhnů připravil: Naděje z modlitby a práce36, Povolání křesťana k diakonii37, Teologie reprezentace38.

Po vzniku Institutu ekumenických studií před 20 lety Jan Konzal významně přispěl k jeho činnosti. Věnoval se studentům jak v rámci výuky, tak při besedách, tak v rámci formace. Přiblíží nám to příspěvek Existuje spiritualita pro studující teologie?39 Když tragicky zahynul v r. 1998 mladý učitel Petr Kozlík, Jan Konzal předsedal pohřbu, při kterém také přednesl homilii40. Studijní materiál Obrysy homiletiky jsme uveřejnili ve dvou částech41. Jan Konzal také několikrát vedl duchovní cvičení pro nekatolické věřící42.

Obec

Těžištěm služby Jana Konzala je prostředí křesťanské obce. Nejprve to byla Pražská obec ES a po jejím zániku v roce 2007 je to Společná cesta, na jejímž webu lze najít další texty Jana Konzala43. Getsemany z velkého množství homilií, alokucí a programových textů otiskly pouze nepatrnou část, a to zejména začátkem 90. let, kdy byly vnitřním časopisem pražské obce ES. Je to např. text Chybí nám začlenění do farnosti?44, homilie Zeleného čtvrtku 199145, či programový text z letního setkání obce 1995 Dokážeme věřit ještě za 5 let?46. Jan Konzal se soustavně snažil a snaží přiblížit teologii kommunia, tj. jakousi teorii křesťanské obce po 2. vatikánském koncilu. Příspěvků tohoto typu je v Getsemanech poměrně hodně. Za zmínku stojí např. Naše služba v dnešní církvi z ledna 199647, Znamení, kterým je odpíráno z února 200148 či snad nepregnantněji vyjádřená Konzalova eklesiologie Proč neuhýbat úvahám o nové vizi církve z března 201249.

Jiná témata

Jan Konzal se na stránkách Getseman zabýval celou řadou dalších otázek. Zásadní téma vztahu víry a náboženství je např. předloženo v článku Vltavíny a obnova víry o Velikonocích50. Vstřícný postoj ke komunitě sdružující homosexuální křesťany byl vyjádřen v článku Sex nejen o prázdninách51. Smuteční řeč Jana Konzala při pohřbu Jana Blahy jsme otiskli v lednu 201352. Proti kritice Getseman, která neměla reálný základ, Jan Konzal bránil náš časopis článkem Úcta ke Svatému Otci53.

Uvedený přehled není zdaleka úplný. Děkujeme Janu Konzalovi, jako autorovi, jako průvodci a neposlední řadě jako předsedovi redakční rady. Ad multos annos!

Jak zmiňované knihy, tak stati Jana Konzala můžeme čtenářům zaslat, pokud si je objednají na internetové adrese obchod@getsemany.cz nebo na poštovní adrese: Getsemany, Alešova 1247, 252 28 Černošice.

1Jáhenská služba v naší zemi. http://www.getsemany.cz/node/1301.

2Poznámky k pastýřskému listu. http://www.getsemany.cz/node/1304.

3K některým problémům koncepce náboženské výchovy a duchovního vedení dětí mimo rodinu. http://www.getsemany.cz/node/1316.

4http://www.getsemany.cz/node/1336.

5http://www.getsemany.cz/node/1347.

6http://www.getsemany.cz/node/1375.

7http://www.getsemany.cz/node/1390.

8http://www.getsemany.cz/node/1320.

9http://www.getsemany.cz/node/1360.

10http://www.getsemany.cz/node/1385.

11http://www.getsemany.cz/node/1412.

12Např. v r. 2000 přiznal tehdy sekretář Kongregace pro nauku víry arcibiskup T. Bertone, neměly náležitosti, jaké má úřední vatikánský dokument mít.

13http://www.getsemany.cz/node/1451.

14http://www.getsemany.cz/node/1950.

15http://www.getsemany.cz/node/2092.

16http://www.getsemany.cz/node/700.

17http://www.getsemany.cz/node/1309.

18http://www.getsemany.cz/node/1113.

19http://www.getsemany.cz/node/156.

20http://www.getsemany.cz/node/2141;

http://www.getsemany.cz/node/2151;

http://www.getsemany.cz/node/2165;

http://www.getsemany.cz/node/2194;

http://www.getsemany.cz/node/2206.

21http://www.getsemany.cz/node/1335.

22http://www.getsemany.cz/node/2584.

23http://www.getsemany.cz/node/2330, http://www.getsemany.cz/node/653.

24http://www.getsemany.cz/node/682.

25http://www.getsemany.cz/node/2386.

26http://www.getsemany.cz/node/2386.

27http://www.getsemany.cz/node/1871.

28http://www.getsemany.cz/node/955.

29http://www.getsemany.cz/node/1003.

30http://www.getsemany.cz/node/2563.

31http://www.getsemany.cz/node/952.

32http://www.getsemany.cz/node/2428.

33http://www.getsemany.cz/node/1004.

34http://www.getsemany.cz/node/203.

35http://www.getsemany.cz/node/2750.

36http://www.getsemany.cz/node/1811.

37http://www.getsemany.cz/node/1993.

38http://www.getsemany.cz/node/2750.

39http://www.getsemany.cz/node/200.

40http://www.getsemany.cz/node/2348.

41http://www.getsemany.cz/node/2507, http://www.getsemany.cz/node/2497.

42http://www.getsemany.cz/node/1863.

43viz http://www.rkckomunio.cz Texty Jana Konzala lze zde najít ve vyhrazené kategorii článků „Jan Konzal“.

44http://www.getsemany.cz/node/1383.

45http://www.getsemany.cz/node/1344.

46http://www.getsemany.cz/node/1915.

47http://www.getsemany.cz/node/1962.

48http://www.getsemany.cz/node/250.

49http://www.getsemany.cz/node/2899.

50http://www.getsemany.cz/node/666.

51http://www.getsemany.cz/node/1531.

52http://www.getsemany.cz/node/2993.

53http://www.getsemany.cz/node/2401.

Kauza Bezák: jak to v církvi chodí

Zpráva o soukromé audienci odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka u papeže, která se uskutečnila v pátek 10. dubna 2015, spolu s veřejně dostupnými informacemi ukazují, jak tristní situace ohledně komunikace a jednání s lidmi panuje v katolické církvi. Jsem si vědom, že dostupné informace jsou neúplné a mnohé zůstává a zřejmě zůstane skryto v paměti aktérů a pod zámkem tajných archivů. Přesto bych rád upozornil alespoň na některé skutečnosti nebo souvislosti kauzy.1

Jednoduše řečeno jedna lobby dosáhla odvolání arcibiskupa Bezáka a nyní emeritní arcibiskup kardinál Vlk pomocí nadstandardních kontaktů2 dosáhl alespoň přijetí odvolaného arcibiskupa papežem. Význam této audience je především na rovině symbolické, teprve čas ukáže, zda bude mít i nějaké konkrétní důsledky. Naopak arcibiskup Bezák tři roky marně usiloval o audienci u papeže a s krátkými setkáními s papeži na závěr pravidelných středečních generálních audiencí, s papeži Benediktem XVI. (15. února 2012) a Františkem (25. června 2014), měl špatnou zkušenost. Vždy jim ve stručnosti sdělil o své situaci a předal příslušné dokumenty, ale zřejmě ani v jednom případě se dokumenty k papeži ani nedostaly. Absurditu situace dokládalo doporučení papeže Františka, aby se arcibiskup Bezák obrátil na Kongregaci pro biskupy. Tam jej při audienci o tři týdny později (15. července 2014) prefekt kardinál Marc Ouellet jen napomenul, proč obtěžuje papeže s kauzou, která je přece již vyřešená. Jen připomínám, že to byl ten samý prefekt, který se na odvolání arcibiskupa v roce 2012 aktivně podílel (např. formulací 11 trapných otázek, sestavených z došlých udání a proběhlé vizitace) a v říjnu 2013 při návštěvě Bratislavy slovenské biskupy pochválil za jejich údajnou jednotu a věrnost papeži během této kauzy. Povzdech arcibiskupa Bezáka v knize Vyznanie (s. 70), že udavačské dopisy mají ve Vatikánu zřejmě větší váhu než řádně ustanovený arcibiskup, byl tedy oprávněný. Ke konání audience zřejmě přispěl i blížící se termín pravidelné návštěvy slovenských arcibiskupů ad limina. Je naplánovaná na listopad 2015, ale už do konce března 2015 měly být připraveny zprávy z jednotlivých diecézí o jejich situaci a vývoji od minulé návštěvy (uskutečnila se v červnu 2007).

Mnohé z informací, které nyní jakoby vyplouvají na povrch (např. že slovenská nunciatura zveřejnila oficiální informaci o odvolání Bezáka o hodinu dříve než Vatikán, že neexistuje dekret papeže o odvolání atd.) jsou známé již dávno. Zpětně jen potvrzují, že odvolaný arcibiskup Bezák mluvil ve svých nemnohých vyjádření v tisku pravdu. A také, že pohoršení mnohých jeho příznivců bylo na místě. Ke cti kardinála Miloslava Vlka je, že na základě svého seznámení se s kauzou dokázal i změnit tón své kritiky na adresu sympatizantů s odvolaným arcibiskupem. V rozhovoru z března 2014 je kritizoval a např. přirovnal ke způsobům „rakouské sekularizované organizace My jsme církev“,3 po audienci uvedl, že emoce a protesty jsou v tomto případě zčásti pochopitelné.4

Původně jsem si říkal, že k pochopení celé kauzy je třeba si znovu uvědomit její rozsah a připomenout její aktéry, včetně těch, kteří arcibiskupovi Bezákovi nepomohli, když je žádal o pomoc (např. ještě před svým odvoláním hledal podporu v sousedních zemích a navštívil kardinály Schönborna ve Vídni, Duku v Praze a Erdőa v Budapešti). Jenže materiál mi postupně narůstal do rozsahu, který by přesáhl vymezený prostor, proto jsem v úvodní poznámce odkázal k několika zdrojům. Zajímavé je také sledovat některé podezřelé kariérní vzestupy v souvislosti se sesazením arcibiskupa Bezáka. Např. Jozef Haľko, jmenovaný pomocným biskupem bratislavské arcidiecéze dne 31. ledna 2012, tj. na závěr pochybné vizitace v trnavské arcidiecézi. Odvolaného arcibiskupa nahradil nejenom coby delegát slovenské biskupské konference na Velehradě (5. července 2012), ale také coby zástupce v Komisi biskupských konferencí zemí EU (COMECE, nezaměňovat s již zmíněnou Radou evropských biskupských konferencí, delegátem byl Bezák od června 2010, v listopadu 2012 byl zvolen Haľko). O rok později, 26. listopadu 2013, Haľka slovenský prezident Ivan Gašparovič jmenoval profesorem. Na úrovni arcidiecéze mne například zaujala postava kněze Jána Vida, ordinovaného v červnu 2009, který v době administrování Jána Orosche zastával funkci IT specialisty a po oznámení jeho jmenování biskupem jej doprovázel v srpnu 2013 při soukromé návštěvě do Vatikánu.5 O dva roky později už je z něj nejenom ekonom a informatik arcidiecéze, ale i vicekancléř katedrály, člen ekonomické i kněžské rady a sboru konzultorů arcidiecéze. Vskutku rychlá kariéra, nepochybně odměna za loajalitu.

Kauza odvolaného arcibiskupa Bezáka má nepochybně silné politické pozadí a zdá se, že k možnému zlomu by mohla přispět nejenom změna na papežském stolci, ale i změna v úřadu slovenského prezidenta.6 Zřejmě není náhodou, že den před audiencí arcibiskupa Bezáka u papeže navštívil Františka i prezident Andrej Kiska, který se vzápětí pochlubil, že předmětem rozhovoru byla i Bezákova kauza. Podobně když bylo při setkání s generálním představeným kongregace redemptoristů Michaelem Brehlem dne 27. února 2013 odvolanému arcibiskupovi Bezákovi tlumočeno stanovisko prefekta Kongregace pro biskupy Marca Ouelleta, že se má do definitivního vyřešení působení v církvi zdržet jakéhokoliv vyjadřování a vystupování v médiích (pod hrozbou exkomunikace), byl právě na audienci u papeže Benedikta XVI. slovenský prezident Ivan Gašparovič. Tato návštěva souvisela se slovenskou Národní poutí do Vatikánu, které předcházela mezinárodní konference, a byla to poslední státní návštěva u papeže Benedikta před jeho rezignací. Zároveň to byla možnost, jak se těsně před odstoupením papeže mohli strůjci odvolání arcibiskupa Bezáka v Římě sejít a pokusit se pojistit si status quo. Odstoupením papeže totiž formálně končí pravomoc všech představených kurie do doby, než je znovu potvrdí nově zvolený papež. Nebylo jasné, jak dlouho potrvá volba a na místě mohla být obava, že by tento čas mohl arcibiskup Bezák nějak využít; možná i proto stanovisko prefekta kongregace tlumočil řeholní představený, jehož pravomoc neobsazenost papežského stolce neohrožovala.

A slovenští biskupové si situaci pro jistotu ještě pojistili, nepochybně s podporou a po konzultacích s vatikánskými úředníky (ve Vatikánu působí celá řada Slováků) normami ohledně katolických médií a vystupování kněží a řeholníků ve sdělovacích prostředcích.7 Zřejmě není náhodou, že byl zároveň slovenskými biskupy představen nápad na uspořádání prvního Národního pochodu pro život, který mohl napnout pozornost jiným směrem (což se díky mohutné účasti na pochodu 22. září 2013 v Košicích v podstatě podařilo).

Politické pozadí kauzy zpětně potvrzuje skutečnost, že audienci arcibiskupa Bezáka u papeže předcházely návštěvy hned několika významných vatikánských představitelů (např. nově jmenovaný šéf sekretariátu pro vztahy se státy, tedy pomyslný ministr zahraničí papeže, Paul Richard Gallagher začátkem března 2014; později v březnu pro změnu generální sekretář synody biskupů kardinál Lorenzi Baldisseri a další).

Kardinál Vlk má zřejmě pravdu, když se domnívá, že kauza Bezák má kořeny na Slovensku v místní církvi. Jenže samotná kauza prorostla do politiky a jsou do ní nepochybně namočení i někteří lidé v kurii. A ani okolní místní církve nejsou zcela bez viny. Kardinál Vlk se nyní pokusil poněkud napravit reputaci české místní církve, z níž přece jen od začátku zaznívá více hlasů na podporu arcibiskupa Bezáka. Ponechme stranou, že mu to chvíli trvalo, přestože on jako emeritní arcibiskup a kardinál by už nemusel mnoho ztratit. Problematičtější je role litoměřického biskupa Jana Baxanta, který vedl vizitace proti Bezákovi v lednu 2012 a vyjádřil pochvalu pomlouvačné knize od Šebastiána Laba. Zajímavé by bylo také znát postoj královéhradeckého biskupa Jana Vokála, jehož účast na inauguraci Jána Orosche v srpnu 2013 je možné interpretovat jako podpora „normalizace“ situace v trnavské arcidiecézi (viděno pohledem arcibiskupa Jána Sokola a jeho příznivců).

Situaci samozřejmě komplikuje fakt, když se slovenští biskupové tváří, že odvolání arcibiskupa Bezáka bylo rozhodnutí Vatikánu, resp. přímo papeže, které oni jen s poslušností přijali (se samozřejmou narážkou na skutečnost, že arcibiskup Bezák naopak z neposlušnosti papežovu výzvu k odstoupení nepřijal). Jde o vážnou záležitost a ve hře je věrohodnost katolické církve a jejího hlásání, zvlášť pokud se za rádoby zbožnými řečmi o údajné poslušnosti papeži ve skutečnosti skrývají osobní ambice nebo dokonce snaha o krytí kriminálních činů (pochybné finanční transakce).

Změna poměrů na Slovensku je v nedohlednu. S ohledem na věk mají všichni biskupové svá místa jistá na 10–15 let. I když by některým z nich zřejmě prospěl alespoň roční pobyt v klášteře v severoitalském Bussolengu (zde s přestávkami pobýval v ročním „vyhnanství“ odvolaný arcibiskup Bezák) jako určité pokání, je tato varianta krajně nepravděpodobná. Pokud se arcibiskupu Bezákovi dostalo určité omluvy a uvažuje se o jeho satisfakci, zajímalo by mě, zda se dočká omluvy i boží lid v Trnavě. A také zda dojde alespoň k omluvě a nějakému gestu pokání ze strany aktérů této kauzy, zvlášť pokud bude oficiálně řečeno, že zde došlo ke křivdě a nespravedlivému jednání. Nepochybně by to v dlouhodobé perspektivě mohlo přispět větší důvěryhodnosti katolické církve nejenom na Slovensku. Standardní postup, tj. že arcibiskup Bezák přijme nějakou formu soukromé omluvy a bude souhlasit s dlouhodobým pobytem mimo Slovensko, bude svým způsobem výhrou jeho odpůrců a potvrzením v pokračování linie arcibiskupa Jána Sokola.

U příležitosti 55. narozenin jsem arcibiskupovi Bezákovi přál, ať se mu i přes nepřízeň kolegů v biskupské službě a různých vatikánských struktur podaří nalézt vlastní pole působnosti, v němž bude moci hlásat evangelium i bez vnějších znaků církevní hierarchie a možná o to opravdověji, silou samotné Ježíšovy zvěsti.8 Svou schopnost oslovit lidi na pomyslném okraji církve již ukázal a byla by škoda, kdyby ji nevyužil, zvlášť když se jedná o jedno z ústředních témat současného pontifikátu. Nepochybuji o tom, že své schopnosti může využít někde ve světě, ale byla by to pro Slovensko velká škoda. Při pohledu na zoufalou situaci ve slovenské biskupské konferenci by někdo takový byl potřeba, přestože by se vzdal svých církevních funkcí a věnoval se pastoraci. Samozřejmě by se muselo zajistit, aby mu jeho nadřízení nemohli i nadále házet klacky pod nohy a znepříjemňovat život.

Jsem přesvědčen, že kromě selhávajících jednotlivců jde o problematičnost celého systému, např. v otázce výběru nových biskupů, který díky centralizaci a striktnímu utajení nahrává vytváření různých vazeb a zájmových skupin. Volné jmenování biskupů papežem, které na přelomu 19. a 20. století v podstatě nahradilo dosud častější volbu katedrálními kapitulami nebo nominaci kandidátů hlavami katolických monarchií, vytváří větší prostor pro korupci. Na tento aspekt upozornili historici v souvislosti s odhalováním případů krytí sexuálního zneužívání, zvlášť v zemích, které jsou vzdálené a kde dobrou znalost místních poměrů nahrazuje přímluva některého ze stávajících kardinálů či jiných významných osob, které mají dobré kontakty ve Vatikánu. Jenže vůle ke změně těchto systémů a struktur a především ke změně mentality a ztrátě vlivu schází. Problémy by samozřejmě nevyřešilo nějaké zavedení „přímé volby“, což se ostatně neosvědčilo ani v prezidentských volbách. V církevním prostředí k tomu přistupuje skutečnost, že boží lid je zvlášť v českých zemích polem spirituálně, biblicky a teologicky téměř neoraným. Každopádně větší transparentnost v průběhu výběru kandidátů by jistě nebyla na škodu. Případně alespoň zpětně zveřejnění údajů, jaká kriteria při výběru vlastně rozhodovala. Zda to byly schopnosti kandidáta, dosud odvedená práce a ochota ke službě nebo zda jde spíš o výsledek dobrých kontaktů ve Vatikánu, schopných přátel nebo příslušnost k nějakému vlivnému církevnímu hnutí atd.

Myslím si, že celkem trefně to vyjádřil Miroslav Kocúr, který má nejen se slovenským církevním prostředím velké zkušenosti: „A aby bolo jasné: nepíšem tento text kvôli Bezákovi. Jeho život a cirkevná kariéra sú nepochybne dôležité, no snáď je dôležité aj to, že neprávosti sa dejú v cirkvi aj iným ľuďom a oni nemajú mocných priateľov. Píšem ho kvôli tomu, aby falošná eufória z „rehabilitácie“ nevzbudzovala falošné nádeje o fungovaní a nenahraditeľnosti súčasného rímskokatolíckeho mocenského systému, ktorý je taký, aký sa nám práve ukazuje. Ak sa podarilo pražskému kardinálovi prepašovať arcibiskupa Bezáka šikovnými úskokmi k pápežovi Františkovi, nie je to skôr výpoveď o beznádeji ako o nádeji? Skutočná rehabilitácia totiž vyzerá inak. Nechajme sa však prekvapiť. Posledná zomiera nádej. Moje názory sú jedna vec. Moje osobné skúsenosti s tým, ako funguje tento systém sa však zmeniť nedajú. Posúvanie nádejí na iných a hľadanie „riešenia“ v personálnych zmenách je len predlžovaním agónie systému, ktorý potrebuje vážny reštart. Hoci alternatívna možnosť, že zajtra bude vymenovaných na miesta 16 odvolaných 16 nových slovenských biskupov a predsedom KBS sa stane arcibiskup Bezák, je možno príťažlivá… Paralely s tým, že aj kedysi sme sa pravdu dozvedali len zo zahraničných štvavých vysielačiek, sú však podľa mňa autentickejšie. Pokračovaním príbehu môže byť prevzatie osobnej zodpovednosti za to, čo bude nasledovať, keď sa ľudia prestanú báť neveriť vlastnej skúsenosti. Možno aj taká malá slovenská reformácia.“9

1 O událostech do října roku 2013 je jedním z hlavních pramenů knižní rozhovor s arcibiskupem Róbertem Bezákem s názvem Vyznanie, který vznikl ve spolupráci s Marií Vrabcovou. VRABCOVÁ, Marie. Róbert Bezák: Vyznanie. Bratislava, 2013. O marných snahách arcibiskupa Bezáka o audienci u papeže během pobytu v klášteře v severoitalském Bussolengu (od prosince 2013 do prosince 2014) viz VRABCOVÁ, Marie. Rok arcibiskupa Bezáka : ako nakoniec skončil u pápeža. SME, 11.4.2015. Této kauze jsem nedávno věnoval dva články v magazínu Christnet: VAŇÁČ, Martin. Kauza odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka zůstává skandálem nejen slovenské katolické církve. Christnet.cz, 28.2.2015. Dostupné z: http://christnet.cz/clanky/5477/kauza_odvolaneho_arcibiskupa_roberta_bez... a VAŇÁČ, Martin. Dva emeritní arcibiskupové u papeže aneb Jak to v katolické církvi chodí. Christnet.cz, 20.4.2015. Dostupné z: http://christnet.cz/clanky/5509/dva_emeritni_arcibiskupove_u_papeze_aneb...

2 Kard. Vlk byl např. prezidentem Rady evropských biskupských konferencí (1993–2001) a moderátorem biskupů-přátel hnutí focolare (1994–2012), také papež František jej osobně zná a při prvním setkání bezprostředně po konkláve prý zvolal „Umývač oken!“, což je název knihy o kardinálu Vlkovi od francouzského novináře Alaina Boudreho z roku 1994, která byla přeložena do řady světových jazyků.

3 http://christnet.cz/clanky/5237/rozhovor_s_otcem_kardinalem_vlkem_pokrac...

4 http://www.cestaplus.sk/cestaplus/clanok/kardinal-vlk-pre-cestaplus

5 Fotka ze soukromého setkání s papežem: http://www.abu.sk/archiv/spravy/trnavsky-arcibiskup-sa-stretol-so-svatym...

6 Mimochodem pár dní před prezidentskými volbami prosadil premiér a kandidát na prezidenta Robert Fico prostřednictvím poslanců své strany Smer spolu s křesťanskými demokraty změnu slovenské ústavy, která zakotvila výlučnost manželství jako svazku mezi mužem a ženou, a zároveň nařkl protikandidáta Andreje Kisku z kontaktů se scientology. A když těsně před 1. kolem voleb Fica podpořil i kardinál Ján Chryzostom Korec, podařilo se mu získat řadu katolických křesťanů a např. podle výsledků v Trnavě by do 2. kola ani Kiska nepostoupil. Volby však nakonec vyhrál Andrej Kiska a stal se v červnu 2014 prezidentem. PALATA, Luboš. Slovenské prezidentské volby: Fico lovil katolíky, pár trnavských získal. IDNES.cz, 29.3.2014. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/reportaz-ze-slovenskych-voleb-trnava-d8u-/zahrani...

7 http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/konferencia-biskupov-slovenska/p/osobit...

8 VAŇÁČ, Martin. Kauza odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka zůstává skandálem nejen slovenské katolické církve. Christnet.cz, 28.2.2015. Dostupné z: http://christnet.cz/clanky/5477/kauza_odvolaneho_arcibiskupa_roberta_bez...

9 KOCÚR, Miroslav. Obsluhoval som slovenského arcibiskupa. Denník, Blog, 23.4.2015. Dostupné z: https://dennikn.sk/blog/obsluhoval-som-slovenskeho-arcibiskupa/

Náboženství, identity, konflikty

Je nepochybně známo, proč se lidé dostávají do konfliktů. Vše, co je k tomuto tématu třeba říci, napsal už možná Thomas Hobbes před téměř čtyřmi sty lety. Právě v té kapitole svého Leviathana (1651), která obsahuje i legendární popis člověka v tzv. „přírodním stavu“ (jeho život je „osamělý, ubohý, odporný, zvířecí a krátký“), jmenuje Hobbes tři hlavní zdroje konfliktů: „Zaprvé konkurence, zadruhé nedůvěra, zatřetí touha po slávě. V prvním případě se lidé dopouštějí přestupků kvůli zisku, v druhém kvůli bezpečí a ve třetím kvůli uznání. První sahají k násilí, aby si podmanili jiné muže a jejich ženy, děti a dobytek; druzí, aby totéž hájili; a třetí kvůli nicotnostem, jako je slovo, úsměv, odlišný názor nebo jakkýkoli jiný projev pohrdání namířený přímo proti nim nebo znevažující jejich příbuzenstvo, přátele, národ, povolání nebo jméno.“ Toto stručné shrnutí důvodů násilí najdeme v kapitole o stavu lidí před vznikem států. Přitom Hobbes ovšem zdůrazňuje, že základem těchto tří „hlavních příčin konfliktů“ není specifické společenské uspořádání, nýbrž „lidská povaha“.

Mnozí kritikové považují náboženství za primární a speciální příčinu násilí, takříkajíc za čtvrtou příčinu konfliktů vedle oněch tří, jež uvádí Hobbes. V mnoha případech mají pravdu. Z historického hlediska ovšem náboženství přispěla právě tak ke společenským svárům jako k jednotě, vedla lidi k násilí stejně jako k míru a legitimizovala obojí. Jako součást životní reality nejsou náboženství prostě buď agresivní, nebo mírumilovná, nýbrž ambivalentní. Kritika náboženství tuto ambivalenci rovněž uznává, nicméně vysvětluje ji jednoduše: Náboženství mají inherentní sklon k násilí a jeho protiváhu hledají buď v lásce k bližnímu, nebo v osvícenecké hodnotě tolerance. Četní obhájci náboženství tuto ambivalenci vidí rovněž, avšak podle jejich názoru spočívá problém ve fundamentální vadě lidské povahy: Je-li to v zájmu zisku, bezpečí nebo věhlasu, převrací naše sobectví to, co je v nás nejlepší, v to nejhorší; vinou lidské špatnosti se to nejsvětější stává ďábelským.

Kritikové uvádějí především dva důvody, proč mají podle jejich názoru velká světová náboženství výrazný sklon k násilí. Na jedné straně klade většina světových náboženství značný důraz na rozlišování mezi pravým a falešným náboženstvím, mezi spravedlností a bezprávím či mezi dobrem a zlem. Náboženství spatřují dobro v tom způsobu života, o nějž samy usilují, a jiné způsoby života odmítají jako nedostatečné, zavádějící nebo dokonce bezbožné. Na druhé straně odvozují světová náboženství sama sebe většinou ze zjevení či duchovního osvícení, a proto – podle kritiků – uznávají rozum jen do jistého bodu, za nímž platí už jenom přesvědčení. Z toho vyplývá, že velká světová náboženství jsou formována iracionálními jistotami. Kromě toho jsou zjevení nebo spiritualita – na rozdíl od rozumu, který mají všichni lidé – dány jen relativně malému počtu vyvolených. Z hlediska světových náboženství se tak lidé dělí na ty, kdo jsou in, a na ty, kdo jsou out. Kritikové prohlašují, že trvá-li náboženství neochvějně na pravdivosti vlastního pohledu na nejvyšší skutečnost, pro který nelze uvést dostatečné důvody, přispívá tím takříkajíc ke vzniku násilí.

Rozlišování pravého a falešného náboženství ve spojení s úsilím o spravedlnost je nicméně předpokladem zodpovědného míru, a nikoli samo o sobě důvodem k násilí. A co se týče údajné iracionality náboženství, pak nejde o to, že rozum je uznáván jen po určitou mez, za kterou leží oblast pouhých přesvědčení, neboť ani filosofie nebo přírodní vědy se nepohybují výhradně v oblasti rozumové. Rozhodující je spíše obsah toho, co náboženství hlásají: zdůrazňují například milosrdenství a lásku k nepřátelům, nebo nutnost nevěřící, heretiky a přestupníky zabíjet? Samozřejmě ani obhájci náboženství nemají zcela pravdu. Dávat vinu za náboženské násilí pouze zkažené lidské povaze znamená věc příliš zjednodušovat. Spojení náboženství a násilí je příliš těsné, než aby bylo možno opomíjet, čím sama náboženství k násilí přispívají.

Obhájci stejně jako kritikové náboženství přehlížejí, jakým způsobem se dnes stávají náboženství příčinou násilí, protože obě strany mají sklon vidět v náboženstvích monolitické a statické celky: obhájci považují určitá nebo všechna náboženství za mírumilovná, zatímco kritikové je považují za agresivní. David Martin pracuje s dynamickým chápáním náboženství. Přichází s užitečným návrhem, abychom na náboženství pohlíželi jako na „repertoár vzájemně spojených vůdčích myšlenek, o kterých se specifickým způsobem interně diskutuje a které jsou specifickým způsobem dále rozvíjeny a zaznamenávány“, jako na repertoár úvah o způsobu, jak se má na světě žít; tyto soubory myšlenek souvisejí s původním zjevením, osvícením nebo moudrostí, avšak nejsou s nimi identické. V závislosti na konkrétních danostech (jako jsou např. zvláštnosti politické kultury, event. existence dalších náboženství či požadavky ze strany politických sil) a konkrétních centrální zájmech se pak proměňuje tvářnost náboženství: některé z hlavních myšlenek onoho repertoáru ustupují do pozadí, jiné naopak vystupují do popředí, a většina jich zůstává různým způsobem a různou měrou v souladu nebo v rozporu se situací. Přestože se náboženství podle konkrétních okolností proměňují, nemohou se proměňovat neomezeně. Každá původní artikulace náboženství „vytváří proměnlivou a přesto svébytnou logiku a gramatiku transformací“. Pokud se náboženství v závislosti na okolnostech mění, vyvíjí jeho původní artikulace normativní protitlak; tak se potom uvnitř náboženství rodí reformních hnutí.

Některé z forem, které na sebe náboženství bere, jsou pro vznik násilí příznivé, jiné nikoli. Rozhodující je pouze, co nakonec převáží. Jak hned vysvětlím, jde zde především o spojení náboženství s politickými silami, a to buď ještě v době původní artikulace, nebo během pozdějšího předávání a přijímání. To je aspekt, který obhájcům i kritikům náboženství uniká, pokud hledají příčinu náboženského násilí v principiální nedostatečnosti lidské povahy, v uplatňování nároků na absolutní platnost nebo v iracionalitě. Jak to, že se náboženství tak snadno spolčují s politickou mocí? Stoupenci světových náboženství podceňují nebezpečí spočívající v základní vlastnosti náboženství, totiž že ono jediné má recept na správný život. Místo aby se spokojili s hlásáním pravdy a respektovali odpovědnost člověka za vlastní způsob života, používají nástroje politické moci k potlačování kritických hlasů. Tím dávají náboženství novou podobu a vyzvedávají z náboženského učení především jeho bojovné aspekty.

Dva západní myslitelé, Thomas Hobbes a Immanuel Kant, z nichž každý založil významnou tradici politické filosofie, odhalili především dvě funkce, které náboženství plní ve společnosti. Zaprvé jsou náboženství nasazována jako nástroje moci. Hobbes říká, že mocní používají náboženství, aby si vládu nad poddanými ulehčili. Proto se vládcové podporovaní náboženskými elitami snaží původní náboženské tendence (které podle Hobbese vznikají ze strachu před neviditelnými věcmi) „živit, přizpůsobovat a proměňovat v zákony“, a tím udržovat prostý lid v bídě, legitimizovat svou utlačovatelskou vládu a ospravedlňovat nespravedlivé války. Zadruhé fungují náboženství jako poznávací znamení společné identity. Podle Kanta je rozmanitost náboženství (kromě rozmanitosti jazyků) hlavním přirozeným prostředkem, jenž dělí lidi na vzájemně odlišné skupiny. Jako znamení identity živí různá náboženství „sklon ke vzájemné nenávisti“ a vytvářejí „záminku k válce“. Tyto dvě funkce náboženství se často prolínají. Válečné konflikty mezi křesťany a muslimy v Kosovu způsobily, že kolébka srbské ortodoxní kultury je dnes obývána převážně muslimskými Albánci. Také při konfrontacích hinduistů s muslimy v indickém městě Ajódhja (rodišti božského krále Rámy), kde stávala Báburova mešita zničená hinduisty r. 1992, fungují náboženství zřejmě především jako znamení identity, která rozdmychávají a legitimizují násilí.

Přeneseme-li Hobbesovy a Kantovy myšlenky o náboženství ve společnosti do oblasti sociologie, můžeme spolu v Davidem Martinem (který ovšem svými dedukcemi o oba jmenované nenavazuje) odhalit speciální okolnosti, za jakých se náboženství stávají násilnými. „Tyto speciální okolnosti vznikají, je-li náboženství prakticky identické se společností, a tudíž i s dynamikou moci, násilí, kontroly, soudržnosti a vytyčování hranic. Náboženství pak už nejen vstupují do politiky, nýbrž se stávají přímo ‚politickými náboženstvími‘. Pokušení mísit náboženství s morálkou a kulturním sebechápáním určité skupiny je značný, neboť tyto tři prvky dohromady mohou vytvářet silný pocit solidarity. Často se říká, že hlavní funkcí náboženství je ‚kolektivně reprezentovat‘ sociální jednotu. Přitom světová náboženství zřejmě spíše nejsou „politická“, poznávacími znameními politické identity a prostředkem legitimizace existujících vládnoucích sil musejí být teprve učiněna.

Stanou-li se náboženství poznávacím znakem skupinové identity, mají tendenci rozdmychávat a legitimizovat konflikty tím, že jednotlivých skupinám propůjčují auru svatosti. Naopak konflikty mezi skupinami, které bývají spojovány s určitým náboženstvím, vedou k tomu, že se toto náboženství stává poznávací znakem identity oné skupiny. Právě tak spojení s politickou mocí proměňuje hlavní myšlenky náboženství tak, aby jimi byla politická moc legitimizována. V konfliktních situacích pak bude takto deformované náboženství schvalovat používání násilí dotyčnou skupinou. Takovým vývojem procházejí náboženství, která už ve své původní podobě byla těsně spojena s určitým okruhem osob nebo s mocí (jako židovství a hinduismus), i náboženství, o kterých to neplatí (jako buddhismus a křesťanství), a právě tak náboženství, která ve své původní podobě prožila jak období distance, tak období blízkosti k politické moci (islám).

Nejlepším příkladem toho, že se nějaké náboženství v důsledku těsné vazby na určitou společenskou skupinu a v důsledku politického tlaku proměnilo, byla v poslední době paradoxní událost z poslední doby: na Srí Lance vzal zbraň do ruky buddhistický mnich. Buddhističtí mniši jsou jinak přesvědčenými zastánci nenásilí; nejenže nesmějí zabíjet, nesmějí mít ani nic společného s armádou nebo s obchodem se zbraněmi. V druhé polovině 20. století se to změnilo. Podle svědectví Stanleyho Tambiaha dospělo mnoho buddhistických mnichů k názoru, že se „Buddhovo náboženství a sinhálský jazyk a kultura nemohou dobře rozvíjet, pokud nebudou mít buddhisté své výsostné území, jímž je jejich vlast, Srí Lanka“. Aby uskutečnili tento svůj postoj, rozhodli se pro politický buddhismus. Politický buddhismus se na základě „určitých kanonických sutt [Buddhových promluv] o ideálním panovníkovi“ a buddhistického principu „překonávání světských tužeb“ staví proti „polarizující stranické politice a proti […] uskutečňování Západem inspirovaných materialistických, konzumně orientovaných a egoistických kapitalistických cílů“. Místo toho prosazuje „prostší, harmonický ‚buddhistický způsob života‘ v ‚buddhistické demokracii‘“. Přitom jsou „podstatné soteriologické, etické a normativní prvky uznávaného buddhistického učení obsažené v náboženství oslabovány, nahrazovány a dokonce překrucovány.“ To se týká nejen „ideálu já a duchovní disciplíny vedoucí k osobní spáse“, nýbrž i charakteristického buddhistického postoje k násilí. Když synové Buddhovi převzali identitu „synů rodné hroudy“, jejich náboženství, jehož nejdůležitější myšlenkou bylo nenásilí, začalo násilí schvalovat.

Hlavním faktorem, který rozhoduje, zda se nějaké náboženství může zaplést s násilím, nebo ne, je míra jeho identifikace s určitým politickým projektem a jeho spojení s těmi, kdo se tento projekt snaží uskutečnit. Čím více se (i jinak mírumilovné) náboženství ztotožňuje s nějakým politickým projektem a s těmi, kdo jej uskutečňují, tím pravděpodobnější je, že „sáhne ke zbrani“. Nebo jinak formulováno: Čím méně je podoba náboženství určována jeho hlavními myšlenkami, čím více náboženství stává „náboženstvím bez víry“ a slouží zájmům, jež neodpovídají jeho ústředním myšlenkám (což svým způsobem znamená, že se sekularizuje), tím pravděpodobnější je, že se postaví na stranu násilí.

Měla by se náboženství omezit pouze na osobní sféru a nevystupovat a neangažovat se veřejně, aby tím nerozdmychávala nebo nelegitimizovala násilí? Domnívám se, že veřejná angažovanost je něco jiného než spojení s politickou mocí. Jak lze ukázat na příkladu náboženských představitelů demokratizačních hnutí v Chile, Indonésii, na Filipínách nebo v Polsku, náboženství je skutečně schopno stimulovat a usměrňovat veřejnou angažovanost, aniž by se přitom proměnilo v identifikační znak a nástroj politické moci. Aby se zabránilo roz­dmychávání a legitimizaci násilí, měla by se náboženství zaprvé snažit udržet si zdravý odstup od vládnoucích nebo o vládu usilujících sil a zadruhé by měla vzdorovat snahám proměnit je samé v pouhé zdroje politické či kulturní identity.

Ve své knize A Public Faith rozlišuji mezi „koncentrovanými“ a „rozředěnými“ variantami náboženství. „Koncentrovaná“ náboženství předkládají určitý způsob života, pomáhají vytvářet spojení k nejvyšší skutečnosti a koncipují určitou představu morálky, která vychází z popisu člověka jako subjektu, jeho sociálních vztahů a dobra; součástí takového náboženství je také rozprava o jeho vlastním původu a povaze a o jeho vztahu k proměňujícímu se světu. Takto viděno byla původně všechna světová náboženství artikulována, přijímána a praktikována jako „koncentrovaná“. Jejich opakem jsou náboženství „rozředěná“. Ta opustila svoji představu morálky a redukují se na „neurčitou religiozitu, která primárně vyvolává a mírní napětí a dává životu smysl – životu, který je jinak určován mimonáboženskými faktory (např. nacionálními nebo hospodářskými zájmy)“. Jsem přesvědčen, že taková rozředěná náboženství vznikají většinou tehdy, když se náboženství příliš ztotožňují s určitým společenstvím a jeho mocenskou dynamikou. Právě takové „rozředěnému“ náboženství nejvíce hrozí, že bude sloužit pouze jako zdroj politické a kulturní identity – a někdy dokonce zneužito jako válečná zbraň.

Z Concilia 1/2015 přeložila Helena Medková

Od chleba k hostii. Od hostie – kam?

Podoby eucharistického chleba

A jak může nejposvátnější symbol, který máme, eucharistický chléb, v nás ještě vzbudit představu nadpřirozené výživy? Naše nekvašené hostie v podobě malé kruhové destičky jsou sotva vhodné k tomu, aby mohly platit za symboly svatého pokrmu, když už pomlčíme o symbolech svaté hostiny.“

(Pokorný, Ladislav, Úvod do teorie bohoslužby, skripta CMBF, 1969)

Takto střízlivě vyjádřil už před pětačtyřiceti lety český teolog své výhrady k zamlžení jednoho z nejposvátnějších křesťanských symbolů prostřednictvím pokleslé formy. Dosud se u nás v tomto konkrétním případě nic nezměnilo. Jediným používaným druhem eucharistického chleba zůstávají oplatky, silnější jen o málo než papír. Chtěl bych v této seminární práci načrtnout změny (či proměny), kterými eucharistických chléb, během téměř dvou tisíciletí, v nichž sloužil – a slouží – jako nevlastnější znamení Kristova obětovaného těla, prošel. Zaměřím na křesťanský Západ, to především na římskou církev.

Eucharistický chléb v prvních staletích

Napřed se zastavme u problematiky kvasu. Kvas byl pro starozákonního člověka znamením porušení, hříšného bujení,1 proto se také přinášely Jahvovi jako oběť chleby nekvašené (Ex 23,18 a 34,25). Nekvašený chléb byl ovšem také spojen s každoročně slavenou připomínkou „Vyjití z Egypta“ (hebr. pesach), ne-li se všemi dny těchto svátků, tedy rozhodně se dnem prvním, který nastává soumrakem, v němž končí 14. nisan. Tomu předcházelo pečlivé prohledávání domova a sbírání zbytků kvašeného chleba (hebr. chamec), spáleného do poledne před začátkem svátků.2 Pokud Ježíš ustanovil eucharistickou slavnost během večeře séderové, při „Hodu beránka“,3 což je pravděpodobné, nikoli ovšem zcela jisté, pak lámal chleby nekvašené, macesy (hebr. macot).

Pro praxi prvních církevních obcí nebylo podstatné, nad jakými chleby se „první křesťanská eucharistie“ konala – o tom v evangelijních svědectvích nenajdeme koneckonců výslovnou zmínku – a slavili nad chlebem denní potřeby, který byl zpravidla kvašený. Navíc i symbolika kvasu už byla nahlížena novým způsobem: odmítal se pouze „kvas starý“ (pohanství, židovství, život před vykoupením), věřící byli vyzýváni, aby se proměnili v „nový kvas, kterým je Kristus“(Ignatios Magneským X,2).4 Čím víc se vzdalovalo křesťanství od židovstva, tím víc se vytrácelo i negativní chápání kvasu, takže na konci starověku Augustin z Hippa, může napsat o Ježíši, že byl „zasetý svatou Pannou, vykvašený v těle, uhnětený v utrpení, upečený v peci hrobu a ochucovaný v kostelích, jež každý den tento nebeský pokrm rozdávají věřícím.“5 Že se v tom zrcadlí liturgické používání kvašeného chleba v severní Africe v první polovině 5. století, je zřejmé. Na křesťanském Východě se s kvašeným chlebem slouží liturgie dosud, jedinou výjimku tvoří Arméni, používající nekvašenou azymu.

Eucharistický chléb mezi Východem a Západem

Teprve když přední karolínský teolog Alcuin z Yorku dospěl k přesvědčení, že muselo jít o chléb nekvašený a přesvědčil o tom křesťanský Západ, začaly být v Evropě připravovány k eucharistické slavnosti chleby bez kvasu, v podobě trojhranných preclíků, tzv. coronae.6 Bohoslužebná praxe Východu a Západu se tak ještě více rozešla a promítla se i do ostudného Velkého schizmatu, kdy se roku 1054 křesťanstvo definitivně rozdělilo. Jedním z incidentů, které mu předcházely, bylo uzavření latinských kostelů v Byzantské říši na příkaz patriarchy Michaela Kerullaria – nejpozději na jaře 1053 – právě z důvodů používání nekvašených chlebů. Východní teologové obviňovali latiníky (stejně jako už dříve Armény), že jsou „židovsky myslící“, když slouží eucharistii s nekvašenou azymou, namísto s chlebem (v evangeliích důsledně ho artos), který podle nich znamená jednoznačně chléb kynutý.7 Navíc doplnili pozitivní symboliku kvasu tvrzením, že kynutý chléb „má duši“, zatímco azyma nikoli, a je pro její nepřítomnost ke slavení eucharistie nepatřičná.8 Ojedinělým názorům, které poukazovaly na zcestnost takového rozlišování, se sluchu příliš nedostávalo.9

Hostie – chléb určený (především) k adoraci

Přesnou dobu vzniku a liturgického používání oplatek, hostií10, se mi nepodařilo zjistit, mohlo to být ještě před koncem prvního tisíciletí, k obecnému rozšíření hostií došlo ve století třináctém. Do určité míry to souviselo se zavedením svátku „Corpus Christi“ (poprvé slaven 1246 v Lutychu), jehož součástí se brzy stalo procesí, v němž byl triumfálně nesen konsekrovaný chléb, určený k adoraci.11 Pravidelná oplatka ve tvaru denáru působila uvnitř monstrance estetičtěji než úlomek preclíku, tenčí a bělostná hostie se zase zdála vhodnější než její starší předchůdkyně – hrubší a tmavší, která pak vymizela. Původní orální přijímání eucharistie laiky bylo už v té době ostatně nahrazeno převážně přijímáním duchovním, prostřednictvím zraku (tzv. „Augenkommunion“).12

Tuto „žízeň po vizualizaci“ nacházíme ovšem i v profánní oblasti, kde se – nejpozději od 14. století – objevuje na šlechtických dvorech zvyk přenášet honosně upravené pokrmy v průvodu po nádvoří v jakémsi „světském procesí“, aby se poddaní, neúčastni samotné hostiny, směli obdivovat pestrosti a rafinované nádheře stravy bohatých.13 Ačkoli se v tomto ohledu neodvažuji pronášet nějaké závazné soudy, připadá mi to jako určité módní rozšíření smyslovosti v pozdním středověku – k chuti se tu přidalo pohlížení a vzhlížení (obdivné a zbožné), pro nekonzumující a pro nepřijímající. Přijímání prostřednictvím zraku se snad také jevilo jako „duchovně vyšší“ než vulgární pojídání.

Současně s počátky adorování konsekrovaných hostií se objevují četné „zázraky“, které kult podporují. V nich tyto krvácejí nebo se dokonce proměňují v maso. Za povšimnutí stojí, že se všechny tyto jevy odehrály po Velkém schizmatu,14 naprostá většina se udála na Apeninském poloostrově, a především, že nezanedbatelná část z nich je spojena s lidovou magií (krádež hostie za účelem okultního zneužití). Zcela příznačně nezůstal tento – rozpaky vzbuzující – fenomén vázán pouze na středověk, ale – přeživ úspěšně průmyslovou revoluci – „zpestřuje“ katolickou religiozitu i v jednadvacátém století.

Exkurs: hostie mezi husity

Stoupenci církve „pod obojí“ – pražané, táboři i orebité – používali hostie stejně jako církev „pod jednou“ a nosili je v čele svých procesí a do válečných tažení. Jejich chápání konsekrované hostie jakožto Kristova těla – na každý pád tedy u táborů – bylo remanentní,15 což rozhodně vizuální uctívání nijak nepodporovalo. Martínek Húska, vůdčí osobnost nejextrémnějšího hnutí mezi husity – pikartů, ve svém listě Píseckým odvážně tvrdí, že eucharistie je určena k ústnímu podávání, a ne „k klekání a modlení“.16 Můžeme ovšem předpokládat, že právě pikarti používali při shromážděních i běžný kvašený chléb. Jelikož odmítali reálnou Kristovu přítomnost ve způsobách vůbec, svou eucharistii – můžeme-li o eucharistii mluvit – slavili jako hostinu, spojovanou s vnitřním prožitkem rajské blaženosti. Šlo tedy – podobně jako v prvních staletích – pouze o (mysticky pojímaný) pokrm. Je nasnadě, že takto duchovně zaměřená skupina nemohla být (a také nebyla) husity dlouho tolerována, a táborský hejtman Jan Žižka ji nechal vyvraždit.

Praktická stránka hostií – výroba

Aby hostie mohla být platně konsekrována, musela splňovat „podstatu chleba“. Tou byla uznána pouze voda a mouka, a z ničeho jiného se také hostie nevyráběly a nevyrábějí. Pekly se na dřevěném uhlí, těsto se lilo do formy ve tvaru kleští o průměru 15–30 cm (tzv. ferrum characterum oblatorium). Kláštery a vesnické farnosti si hostie pro vlastní potřebu připravovaly samy (mniši měli přitom dokonce oblečený liturgický oděv),17 ale ve větších městech existovali tzv. „pekaři Boží“, kteří se specializovali na pečení hostií. Tak tomu – prakticky beze změn – bylo až do poloviny 20. století, kdy se pečení hostií stalo odvětvím velkovýroby.

V Česku v současné době existuje jediná výrobna hostií v Bílé Vodě u Javorníka, otevřená v roce 1985 (do té doby se hostie pekly v Charitním domově v Broumově). Zprvu se jejich výrobou zabývaly sestry vincentky, dnes zde pracují pouze civilní pracovníci. Denně se vyrobí 100 000 hostií (ročně až 20 miliónů), které se distribuují do celé republiky, jak římskokatolickým farnostem, tak náboženským obcím Církve československé husitské.

Eucharistický chléb na počátku 21. století

Přestože přijímání eucharistie laiky je dnes v římské církvi podstatně častější než v dobách středověku a raného novověku,18 „Augenkommunion“, jako druh lidové mystiky, přetrvává v katolicismu dosud, nezřídka ve spojení s mariánskými zjeveními, a s nostalgií po latinské mši (respektive s jejím znovuzaváděním). Taková konzervativní spiritualita nutně potřebuje vzhledné bílé oplatky, které se tak snadno vkládají do lunul a přímo se samy vybízejí k adorování, a určitě nebude ochotna se jich snadno vzdát, jakkoli se proti jejich používání ozvaly kritické hlasy liturgických autorit (u nás např. L. Pokorný, B. Z. Bouše). Nelze popřít, že s chlebem jako takovým nemá hostie mnoho společného,19 ale určitě tu – přinejmenším v představách jejích obhájců – platí, co bylo řečeno obecně o chlebu historikem Massimo Montanarim, že totiž „to slovo vyvolávalo ušlechtilé představy. Bylo to posvátné nebo možná magické jméno.“20 Posvátné slovo-jméno zde má větší váhu než materiální symbol.

Závěr

Je možné, že chléb, lámaný nazorejským Ježíšem před Ukřižováním, měl podobu nekvašených chlebů, první církev používala nicméně zpravidla chléb kvašený (na Východě je tomu tak dosud), na Západě se v karolinské době (od 9. st.) začal užívat chléb nekvašený. Mezi 13. a 14. stoletím tam pak zcela převládl chléb v podobě oplatky – tzv. hostie. Hostie se prosadila ve spojení s „očním přijímáním“, byvše shledána praktickou a estetickou. Používána je masově dodnes, a to nejen římskými katolíky. Bylo by, samozřejmě, vhodné tuto nevhodnou formu nahradit, ať už – v rámci ekumenického sblížení s našimi „staršími bratry“ – macesy, nebo – jako projev ekumenické vstřícnosti k Východu – kynutými prosforami. To je však zatím možné jen v malých společenstvích (domácí církve).

Použitá literatura

Caspers, Charles a kol., Bread of Haeven, Kampen: Kok Pharos Publishing House, 1995.

Filipi, Pavel, Hostina chudých, Praha: Kalich, 1991.

Kunetka, František, Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc: Univerzita Palackého, 1994.

Matějek, Marek, Zánik jednoty mezi Západem a Východem 1054. Transkulturní bod zlomu? in: http://www.trankulturnikomunikace.cz/img

Mitchell, Nathan, Cult an Controversy: The Worship of the Eucharist Outsider Mass, New York: Pueblo Publishing Company, 2003.

Montanari, Massimo, Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha: Lidové noviny, 2003.

Mráček, František, Eucharistické zázraky I., Praha: Verité, 2007.

Myslivec, Josef, Podoba eucharistického chleba in. http://www.getsemany.cz

Richter, Klement, Liturgie a život, Praha: Vyšehrad, 2003.

Všeobecný úvod k Římskému misálu

in: http://www.ctu-uk./download/vseobecny_uvod_k_misalu.pdf.

Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha: Svoboda, 1981.

1 A přestože v Novém zákoně najdeme i pozitivní obraz kvasu (Mt 13,33 a Lk 13,20.21), převažuje zde také jako symbol negativní, nejvýrazněji u Pavla právě v souvislosti s eucharistií (1 Kor. 5,6.7).

2 Viz. Kunetka, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, str. 60.

3 Po zkáze Chrámu r. 70. po Kr., kdy nebylo možné obětovat beránka, nahrazoval ho u séderové večeře afikoman, díl nekvašeného chleba, rozdávaný jako zákusek. Je-li jeho název opravdu odvozen od afikneomai (ř. „přicházím“), pak by odkazoval k příchodu Mesiáše. Srv.: Kunetka, Židovské kořeny křesťanské anafory, str. 65, pozn. 245 a 246. Afikoman jako mesiášský (Mesiášův) chléb, rozdílený všem účastníkům Hodu beránka, může však být zvyklostí starší, která zániku chrámového kultu předcházela, a pak by tu vyvstávala zřetelná souvislost s Ježíšovým lámáním chleba – jako příslib jeho Druhého příchodu.

4 Drápal, D., Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 2004, str.125.

5 Augustin, Patrologia latina 46,col.835 cit. in: Montanari, M., Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 23.

6 Tyto coronae najdeme např. na slonovinové destičce z Lotrinska (10. st.), zobrazující celebrujícího arcibiskupa. In: Sommer, P., Svatý Prokop, Praha: Vyšehrad, 2007, str. 46.

7 To může být pravda, svatopisci ovšem při popisu Poslední večeře vycházejí ze soudobé liturgické praxe kvašených chlebů.

8 Podrobněji: Matějek, M., Zánik jednoty mezi Západem a Východem 1054. Transkulturní bod zlomu?, Ostrava 2013 in: www.transkulturnikomunikace.cz/img-content/files/19_FINAL.pdf (navštíveno 27.10.2014)

9 Např. Theoretianos ve 12. st. píše: „Svatý chléb je, před tím, než se konsekrován, ať kvašený nebo nekvašený, stejným způsobem chléb, a je nazýván božím slovem chléb. Po konsekraci to není nekvašený nebo kvašený chléb, ale tělo Pána a ne jedno proti druhému.Slovo chléb označuje druh a stejným způsobem vypovídá o kvašeném a nekvašeném.“ Cit. in: Matějek, Zánik jednoty, str. 84.

10 Lat. hostia – „oběť“.

11 Více: Mitchell, N., Cult and Controversy: The Worship of the Eucharist Outsider Mass, New York: Pueblo Publishing Company, 2003, str. 172-176.

12 K problematice srv. Caspers a kol., Bread of Heaven, Kempen: Kok Pharos Publishing House, 1995, str. 83-91.

13 Více: Montanari, Hlad a hojnost, str.92-94.

14 Jediný „zázrak“ tohoto druhu (hostie změněná v maso) v prvním tisíciletí se údajně odehrál kolem roku 700 ve středoitalském Lanzianu, v basiliánském klášteře sv. Legonziana. Problematičnost uváděného úkazu spatřuji předně v tom, že první písemná zpráva o něm pochází až z roku 1631, a dále ve skutečnosti, že v udávané době představoval eucharistický chléb na Západě kynutý bochník (a u basiliánů tomu tak vždycky bylo a je doposud), zatímco v relikviáři je uchovávána zkrvavená hostie dnešního typu. O této i o mnoha dalších eucharistických podivuhodnostech jsme zcela nekriticky (zato však se záviděníhodným nadšením) informováni Františkem Mráčkem v roztomilé knize Eucharistické zázraky I. (Praha: Verité, 2007).

15 „Je nutno vysvětlovat lidu, že onen chléb (tj. chléb Poslední večeře) nebyl ztotožňován s tělem Kristovým materiálně ani tělesně a co do postavení, tj. se všemi vlastnostmi, jak podstatnými tak přídatnými náležejícímu tělu Kristovu na nebi, aby se netvrdilo, že požívají tělesně podle pojetí Kristových učedníků odcházejících zpět, nebo aby se nemyslelo, že se ukazovacím zájmenem „toto“ ukazuje na něco jiného než chléb a víno, nebo aby se nevěřilo, že ve vínu je taková plnost božství a svatosti jako u Krista.“ (Mikuláš Biskupec z Pelhřimova: Kronika obsahující při táborských kněží a její napadání ze strany pražských mistrů, 11), in: Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha: Svoboda, 1981, str. 302.

16 Cit. in: Filipi, P., Hostina chudých, Praha: Kalich, 1991, str. 63.

17 Legendární údaj o tom, že kníže Václav (z. asi 935) vlastnoručně pekl hostie, je třeba brát jako málo spolehlivý. I kdybychom však připustili reálný základ, pak by pekl buď coronae (pokud náležel k západnímu ritu), nebo prosfory (hlásil-li se k obřadu východnímu), o hostiích, jak je známe dnes, sotva mohlo být řeči. Účelem této informace mělo být snad zdůraznění jeho napůl mnišského způsobu života, což už samo o sobě vzbuzuje oprávněné pochybnosti.

18 Především od vydání dekretu „Sancta Trinita synodus“ Piem X. z 20. prosince 1905, v němž vyzýval ke každodennímu přijímání věřících.

19 Ale srv.: „321. Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka ke slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu. Eucharistický chléb, i když nekvašený a v dosavadní podobě, má být takový, aby kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat. Tím se nevylučují malé hostie, když to vyžaduje počet přijímajících a jiné pastorační důvody. Lámání chleba – tak byla eucharistie v apoštolské době označována – zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě, i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry a sestry.“ (Všeobecný úvod k Římskému misálu) in: www.ctu-uk./downloads/vseobecn_uvod_k_misalu.pdf.

20 Montanari, Hlad a hojnost, str. 37.

Je euthanasie „dobrá smrt“?

Hans Küng: Dobrá smrt?, Vyšehrad 2015

Poslední kniha Hanse Künga mne nepotěšila. Autor obhajuje aktivní euthanasii, tj. čin, při kterém je nevyléčitelný pacient, po svém předchozím souhlasu, usmrcen jinou osobou, např. zdravotníkem. Autor v osobní předmluvě na str. 14 píše: „Ve vší skromnosti proto prosím všechny, kdo můj postoj sdílejí, aby mě nadále podporovali, a ty, kteří jej odmítají, aby se pokusili moje stanovisko trochu lépe pochopit.“ Protože patřím do druhé skupiny, knihu jsem přečetl dvakrát...

Prof. Küng se pokouší o vyvážený pohled na celou problematiku umírání, s řadou závěrů lze souhlasit, velmi pozitivně hodnotí např. hospicové hnutí. Přesto mi některé argumenty pro aktivní euthanasii připadají nepřesvědčivé. Např. autor zpochybňuje, v některých případech, možnosti paliativní medicíny: některé bolesti nelze tlumit. (str. 60) Zřejmě tomu tak je, ovšem v tom případě je možné pacienta uvést do umělého spánku. Nebo argument, že pro příbuzné je těžko snesitelné sledovat dementního, inkontitentního, pacienta s proleženinami... (str. 67), mi připadá zrůdný.

Mnohem závažnější je však pojetí, že člověk sám si může určit okamžik své smrti. Je podepíráno i teologickými argumenty, vírou ve věčný život. Jakoby autor zapomínal, že člověk je ve všem, ale úplně ve všem zcela závislý na svém Tvůrci. Pokud jedná jinak, ocitne se mimo své kompetence.

Domnívám se, že současná doporučení medicinských profesních organizací ve světě, včetně České lékařské komory, které lékaři umožňují při beznadějné prognóze přejít z kauzální léčby na paliativní, jsou adekvátní. Život pacienta zůstává chráněn zákonem, a přitom jak pacient a jeho příbuzní, tak lékař mají prostor k rozhodování.

Domnívám se, že rozhodnutí, kdy se vzdát úsilí udržovat život za každou cenu by nemělo být regulováno zákonem. Jedná se o velmi složitou problematiku, kterou zákon nemůže postihnout. Tím méně by měla být zákonem umožněna aktivní euthanasie, byť by zákon měl řadu omezujících pojistek. Možnost zneužití je veliká. Na staré lidi může být vyvíjen tlak, aby k eutahnasii dali souhlas a nebyli na obtíž, protože „se“ to tak dělá...

Prof. Küng celý život svými názory šokoval. I tentokrát se mu to podařilo, ale myslím, že tentokrát si potlesk nezaslouží.

Osobní předmluva (ukázka z knihy Hans Küng: Dobrá smrt?)

„Hájíte-li takto energicky názor, že umírající člověk má právo rozhodnout o okamžiku a způsobu vlastní smrti, zpochybňujete tím celé své velké životní dílo.“ Podobně reagovalo mnoho mých přátel a čtenářů v osobních rozhovorech nebo v dopisech poté, co v říjnu 2013 vyšel pod názvem Erlebte Menschlichkeit1 třetí díl mých memoárů. Beru takové námitky velmi vážně, rozhodně bych totiž nechtěl, aby moje památka byla jednou spojována především s tématem eutanazie. Můj názor na umírání může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život, církev, ekumena, světová náboženství, světový étos…

Nadále se hlásím k prvnímu ze čtyř „bezpodmínečných příkazů“ obsažených v Prohlášení ke světovému étosu, jež vydal Parlament světových náboženství v Chicagu roku 1993, totiž k „povinnosti pěstovat kulturu úcty ke všemu živému“: „Z velkých starých náboženských a etických tradic lidstva zaznívá příkaz: Nezabiješ! Nebo pozitivně: Měj úctu k životu! Zamysleme se tedy znovu nad důsledky tohoto starého příkazu: Každý člověk má právo na život, tělesnou nedotknutelnost a svobodný rozvoj osobnosti, pokud neporušuje práva druhého. Nikdo nemá právo druhého fyzicky ani psychicky týrat, poškozovat nebo dokonce zabít.“ Ale právě proto, že „lidská osoba je nekonečně cenná a má být bezpodmínečně chráněna“, a to až do konce, musíme důkladně uvážit, co z toho plyne v době, kdy vyspělá medicína dokáže zajistit do značné míry bezbolestnou smrt, ale právě tak ji může v mnoha případech podstatněoddálit.

K této problematice bych zde rád otevřeně zaujal stanovisko. Předně nechci, aby se kdokoli z těch, jimž jsem po celá desetiletí mohl tak či onak ukazovat směr, cítil zklamán. Setkávám se však také s živým souhlasem a podporou od náboženských i nenáboženských lidí, kteří jsou mi vděčni, že jsem měl odvahu vyslovit se právě jako křesťanský, dokonce katolický teolog kompetentně a poctivě k tak emocionálně a politicky citlivému tématu, jako je dobrovolně zvolená smrt.

Bude tedy třeba rozlišovat: O tom, že život zasluhuje úctu, panuje všeobecná shoda, kdežto názory na otázku, jak má vypadat „asistovaná smrt“, se rozcházejí. Dokumenty nadace Weltethos sice obsahují důraznou obhajobu úcty k životu, ale nevyslovují se speciálně k problematice asistované smrti, protože v této věci dosud nebylo dosaženo konsensu ani mezi světovými náboženstvími, ani uvnitř jednotlivých náboženství.

To, že jsem vstoupil do debaty o eutanazii, je moje zcela osobní záležitost, rozhodně nejde o iniciativu nadace Weltethos. Ve vší skromnosti proto prosím všechny, kdo můj postoj sdílejí, aby mě nadále podporovali, a ty, kteří jej odmítají, aby se pokusili moje stanovisko trochu lépe pochopit. S tímto záměrem jsem knihu koncipoval. Není to zcela nový opus, to už jsem si v roce 2013 ve svých projevech na rozloučenou zakázal, ale je to přesto jakési opusculum, tedy drobné dílko, které by mělo každému čtenáři umožnit lepší a hlubší pohled na věc.

Naplňuje mne vděčností, že mi byla ještě dána síla knihu dokončit. V závěrečné fázi práce na textu cítím nicméně, že mi sil ubývá a i mnohá duševní činnost je pro mne velmi namáhavá. Na řadě míst v této knize by bylo nepochybně možno uvést další podrobnosti a upřesnění, ale není mou ctižádostí tak složitou problematiku definitivně vyjasnit. Mým cílem je přispět k probíhající diskusi a vnést do ní hlas křesťanského teologa, jehož samotného se toto téma existenciálně dotýká. (…)

Odstavec Sporná eutanazie (ukázka z knihy Hans Küng: Dobrá smrt?)

Kontroverzní reakce vyvolává tzv. aktivní pomoc při umírání neboli aktivní eutanazie, jež má za cíl přímé ukončení života, tedy „smrt z milosti“. K tomuto druhu eutanazie jsem zaujal diferencovaný postoj již ve svých přednáškách z roku 1982.2 Dříve byla jakákoli aktivní eutanazie jednomyslně odmítána; dodnes je v naprosté většině států zabití člověka trestné, i kdyby k němu došlo na výslovné a nezpochybnitelné přání.

Přikázání „Nezabiješ!“ ovšem správně a přesně znamená „Nezavraždíš!“ Musíme rozlišovat: Ukončení života je vražda jen tehdy, dojde-li k němu z nízkých pohnutek, ze zlého úmyslu a násilně proti vůli dotyčného. Ukončení života je však nezodpovědné i tehdy, sáhne-li k němu člověk z důvodů povrchních, z lehkomyslnosti (když např. muž v nejlepších letech spáchá sebevraždu kvůli nezdaru v povolání bez ohledu na ženu a děti).

Avšak nemůže být život ukončen také odpovědně? „Život sám není statkem nejvyšším“ (Friedrich Schiller) – tento názor zastává také Bible i tradiční katolická nauka. Že člověku nepřísluší rozhodovat o vlastním životě, neplatí bezvýhradně; nasazení života v zájmu vyššího dobra, individuální i kolektivní obrana vedoucí k zabití agresora, použití zbraně k záchraně osoby, jíž hrozí únos, nebo účast na životu nebezpečné vojenské akci – to vše je zásadně považováno za morálně dovolené. Slovo sebe-vražda by se už nemělo užívat. Bible nikde zabití sebe sama (suicid) výslovně nezakazuje, o smrti Abímeleka, Samsona a krále Saula vypráví částečně se souhlasem – na rozdíl od sebevraždy, k níž nakonec sáhl Jidáš, jenž zradil Ježíše. Ta se bohužel stala v křesťanské tradici ztělesněním každé dobrovolné smrti, jako kdyby každá dobrovolná smrt znamenala zradu křesťanské víry.

1Vzpomínky Hanse Künga vyšly ve třech svazcích: 1. Erkämpfte Freiheit, München/Zürich: Piper 2002 (česky Vybojovaná svoboda, Bergman 2011), 2. Umstrittene Wahrheit [Sporná pravda], Piper 2007, 3. Erlebte Menschheit [Prožité lidství], Piper 2013.

2Srov. Hans Küng, Věčný život?, Vyšehrad 1982, kap. VII, 6–8.

4. konference Jednota v mnohosti

V Bratislavě a Modre proběhl 23.–25. 4. 2015 čtvrtý ročník mezinárodní teologické konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky „Jednota v mnohosti“. Konference svým pojetím navazovala na minulý ročník v Olomouci a ročníky předchozí. Letos ji garantovala Evangelická teologická fakulta v Bratislavě, nejmenší z fakult Univerzity Komenského v Bratislavě (132 studentů). Univerzita se prostřednictvím svého nejvyššího vedení za akci sympatickým způsobem postavila, přednáška děkana Ľubomír Batky byla zařazena na úvod celé konference.

Výkonný organizátorský tým konference (Štefan Panuška, Martin Kováč a řada dalších) odvedli vynikající práci. Odborný program konference byl znovu rozdělen do tří hlavních sekcí (Biblistika a religionistika, Systematická teologie a etika, Praktická teologie a Církevní dějiny); v sobotu dopoledne přišla řada na další sekce (Církevní právo, ekumenika, filozofie, hermeneutika, mezináboženský dialog). Své příspěvky předneslo cca 50 účastníků konference, kteří studují nebo jinak působí na teologických fakultách v ČR, SR, Polsku, Německu nebo Belgii. Tématický rozsah i konfesní složení účastníků byly jako obvykle pestré.

Konference byla zahájena v Bratislavě, v hezké fakultní budově postavené v r. 1999. V průběhu zahajovacího večera konference potěšila dobře připravená ekumenická limská liturgie včetně eucharistické pohostinnosti.

V pátek a sobotu pokračovala konference v Modre, kam se účastníci přesunuli z Bratislavy autobusem. Modra je významným historickým místem slovenských evangelíků luteránské orientace, stojí zde v těsném sousedství dva evangelické kostely (původně český a německý), je zde pohřben Ľ. Štúr. Součástí programu byla komentovaná prohlídka Modry a toto místo nezklamalo ani jako srdce slovenského vinařství – ochutnávka kvalitních vín končila v pátek pozdě v noci a teologická diskuze při ní byla intenzivní.

Pro mne byla konference mimo jiné vítanou příležitostí se dozvědět více o slovenských evangelících. Evangelická církev augsburgské konfese tvoří na Slovensku menšinu (oproti římským katolíkům je jich přibližně desetina). Ptal jsem se na spolupráci mezi slovenskými luterány a reformovanými – nejeví se velmi intenzivní, do značné míry zřejmě z jazykových důvodů, protože Reformovaná teologická fakulta je součástí Univerzity J. Seleyeho v Komárně a výuka tam probíhá v maďarštině.

Mezinárodní ekumenické sdružení

International Ecumenical Fellowship (IEF)

Mezinárodní ekumenické sdružení

pořádá 43. mezinárodní konferenci

k 600. výročí smrti Mistra Jana Husa

ŽÍT V PRAVDĚ

Praha,  24. - 31. srpna  2015

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými Jan 8,32

 

Konference nabízí:

Setkávání s křesťany různých církví, zemí a kultur

Slavení liturgií různých církevních tradic a možnost žít už dnes církev zítřka

Sdílení a diskuse ve skupinách nad tématem konference

Objevování osobnosti a odkazu Mistra Jana Husa

Workshopy a semináře na zajímavá témata: spiritualita, Bible a teologie, sociální praxe, tanec a hudba, poznávání historie a kultury Prahy

Výlet do míst spojených se životem a působením Jana Husa a husitství –Tábor a Kozí Hrádek

Kulturní a společenský program

Místo konání konference

Přednášky, diskusní skupiny, bohoslužby a větší část programu bude probíhat v Pastoračním středisku, Kolejní 4, Praha 6. Ubytování pro hosty zdaleka a stravování bude v Masarykově koleji, Thákurova 1, Praha 6, pět minut pěšky od Pastoračního střediska.

Informace a přihlášky

Hana Kotmelová

Pod vilami 19, CZ-14000 Praha 4

Tel: (+420) 774 885 344

hana.kotmelova@volny.cz

http://www.ief-oecumenica.org/

Co znamená IEF?

I : international = mezinárodní

Členové IEF jsou z mnoha zemí od východu k západu a od severu k jihu, avšak nejvíce členů pochází ze zemí označovaných jako „Regiony IEF“ Belgie, Francie, Německa, Velké Británie, Španělska, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska  a České republiky. Tento mezinárodní rozměr je důležitý pro proces smiřování mezi národy, církvemi i námi jednotlivými členy Kristova roztříštěného těla.

E : ecumenical = ekumenické

Toto společenství je otevřeno

všem, kdo vyznávají Ježíše Krista, Božího Syna a Spasitele

všem, kteří cítí jako výzvu Ježíšovu modlitbu „aby všichni jedno byli“

všem, kteří cítí touhu reagovat na naléhavé potřeby dnešního světa

F : fellowship = společenství

Toto slovo má mnoho významových odstínů, které se dají souhrnně vyjádřit větou, že patříme do Kristovy rodiny. IEF shromažďuje křesťany všech denominací a národností, aby společně hledali a jeden s druhým sdíleli smíření a pokoj, které jsou darem našeho Pána určeným každému bez ohledu na národnost, denominaci či věk.

IEF je ekumenická křesťanská organizace, která vznikla roku 1967 ve Švýcarsku na konferenci International League for Faith and Order (organizace, která určitou dobu sloužila jako spojovací článek mezi katolíky a protestanty). Jedná se o společenství zároveň formální i neformální, do něhož patří jak ordinovaní, tak neordinovaní křesťané, kteří jsou rozhodnuti se modlit o plnou jednotu křesťanů, usilovat o ni a zároveň zůstat plně věrni své víře, denominaci, kterou si zvolili, i vlastnímu svědomí.

Členové IEF se pravidelně setkávají v rámci svého bydliště a země na studijní dny a víkendy a při každoroční konferenci na mezinárodní úrovni.

Těžištěm mezinárodní konference je časté slavení eucharistie – večeře Páně různých denominací, (přičemž si někdy bolestně uvědomujeme rozdělení mezi námi). K tomu se pojí přednášky, nejrůznější činnosti ve skupinách a méně formální překonávání předsudků a bariér. IEF není vázána na žádnou církev či denominaci, proto jsou členové povzbuzováni k tomu, aby nejen společně zkoumali a vyjadřovali své představy o ekumenismu, ale také své zkušenosti vzájemně sdíleli.

IEF nevytváří pouze prostor k diskusi teologických problémů, ale je na základě zkušenosti přesvědčeno, že pokus porozumět druhým je obzvlášť plodný, jestliže se lidé mohou na mezinárodních i regionálních setkáních vzájemně účastnit bohoslužebných forem a tradic jiných církví.

Mottem těchto setkání je „Žít již dnes církev zítřka“, což vyjadřuje ochotu brát vážně ostatní denominace jako součást jediné církve Kristovy i v těch formách, které doposud nejsou běžné.

Jednota je darem a dílem Božím. Nasloucháme jeho slovu a pokoušíme se odpovídat spoluprací na jednotě, o kterou Ježíš prosí Otce při poslední večeři se svými učedníky „aby všichni byli jedno, … aby tak svět uvěřil“  (J 17,12).

IEF si přeje být znamením trojího smíření: mezi jednotlivci, generacemi a denominacemi. To je důležitou složkou našeho obecenství. Nejdůležitější charakteristikou IEF však je vědomí, že Bůh je společným Otcem nás všech, že jsme všichni byli spaseni v jeho Synu  a pokřtěni v jeho Duchu.

Připravované bohoslužby

Podle motta „Žít již dnes církev zítřka“ jsou připravovány i bohoslužby s přihlédnutím k zásadám liturgické obnovy probíhající v širokém spektru církví. Vychází ze společných pramenů dosud nerozdělené církve, hledá společné prvky napříč církvemi. Liturgie jsou multilingvální, ale každý účastník obdrží text ve své mateřštině či alespoň v jakyku, kterému rozumí. Tím, že se společně modlíme, společně poznáváme jiné liturgické tradice, sbližuje se i naše víra.

Pondělí 24. srpna 20 hod – Zahajovací slavnost za účasti zástupců českých církví, kteří budou mýt nohy zástupcům jednotlivých regionů Evropy v Pastoračním středisku

Úterý 25. srpna 17.00 – Limská liturgie obnovy křtu v Pastoračním středisku

Středa 26. srpna 17.00 – Liturgie stvoření v Pastoračním středisku

Čtvrtek 27. srpna 10.30 – Husitsko-reformovaná večeře Páně na Kozím Hrádku

Pátek 28. srpna 13.30 – Orthodoxní eucholeon (tajina pomazání nemocných) v katedrále v Reslově ulici

Sobota 29. srpna 17.00 - Anglikánsko-starokatolická eucharistie v Pastoračním středisku

Neděle 30. srpna 10.30 – Římskokatolická eucharistie v Benediktinském arciopatství v Břevnově

Neděle 30. srpna 20.00 – Závěrečná slavnost v Pastoračním středisku

Na cestě k dialogu

Konference Na cestě k dialogu 5. - 6. června v Olomouci

V letošním roce chce reflektovat témata rodinného života, která byla uvedena mimořádnou biskupskou synodou o rodině. Bude se společně diskutovat o náročnosti rodinného života, o zkušenosti rozvodu, o vztahu církve k lidem, kteří spolu žijí bez manželství, o manželství lidí z různých církví, jak se ve společenství církve cítí bratři a sestry s jinou sexuální orientací. Co těmto lidem církev nabízí a co oni od církve potřebují?

Více na: http://www.nacestekdialogu.cz/